ECLI:CZ:US:2012:2.US.3351.09.1
sp. zn. II. ÚS 3351/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti a) obce Albrechtice nad Orlicí, b) obce Býšť, c) obce Dašice v Čechách, d) obce Dolní Roveň, e) obce Dolní Ředice, f) obce Horní Ředice, g) města Holice, h) obce Chvojenec, i) obce Koštěnice, j) obce Moravany, k) obce Nová Ves, l) obce Ostřetín, m) obce Poběžovice u Holic, n) obce Slepotice, o) města Týniště nad Orlicí, p) obce Vysoké Chvojno, zastoupených JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3572/2008-285 ze dne 8. 9. 2009 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 24 Co 351/2007-255 ze dne 13. 2. 2008, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení a vedlejšího účastníka Lesy České republiky s. p., Přemyslova 1106, Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrem Mikešem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2009, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, jimiž měla být porušena jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1, odst. 2 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelky vyslovují přesvědčení, že k zamítnutí jejich žaloby na určení vlastnického práva k nemovitostem došlo způsobem, jenž nerespektuje ústavní ochranu vlastnictví, neboť soudy se dostatečně nevypořádaly se skutkovým a právním stavem věci, přičemž extenzivně vyložily klíčové ustanovení §2b odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."). Mezi účastníky nebyl spor o tom, že stěžovatelky splňují základní podmínky pro přechod označených pozemků do jejich vlastnictví. Soud prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu také jejich žalobě vyhověl. Soudy odvolací i dovolací však užily příliš extenzivní výklad pojmu jednotný funkční celek, když argumentovaly tím, že předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek s pozemky zastavěnými stavbami hlavního závlahového zařízení. Poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu, zabývající se výkladem tohoto pojmu, a dovozují z ní, že pozemky, na kterých je závlahové zařízení umístěno a jež jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka, netvoří souvislý celek bez přerušení s pozemky, jejichž vydání se stěžovatelky domáhají, neboť tato jednotnost byla narušena již dříve vydanými pozemky. Stěžovatelky také namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a nesrozumitelné, neboť jeho odůvodnění neposkytuje dostatečnou oporu pro zamítavé výroky. K výkladu pojmu jeden funkční celek uvádí pouze jednu větu. Dle názoru stěžovatelek soudy přesvědčivě nevyložily, proč a jakými logickými myšlenkovými postupy dospěly k závěru o tom, že byly naplněny požadavky ustanovení §2b odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb. Stěžovatelky upozorňují i na to, že zamítavý rozsudek krajského soudu je postaven na jiných důvodech, než zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastník Lesy České republiky s. p. Hradec Králové.
Nejvyšší soud uvedl, že neporušil ochranu práv účastníků a také hmotněprávní posouzení věci považuje za ústavně konformní. Odkázal proto na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž poukázal na to, že problematika zastavěnosti pozemků, resp. funkčního celku byla posouzena na základě důkazních zjištění nižších instancí a v souladu s konstantní judikaturou. Navrhl proto, aby nebylo ústavní stížnosti vyhověno.
Krajský soud ve svém vyjádření poukázal na to, že přechodu předmětných pozemků do vlastnictví stěžovatelů brání okolnost, že byly ke dni likvidace lesního družstva zastavěny částmi melioračních zařízení vlastněných vedlejším účastníkem a dále okolnost, že tvoří jeden funkční celek s pozemky zastavěnými. Stěžovatelky tudíž dle zákona č. 172/1991 Sb. vlastnické právo nenabyly. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník ve svém podrobném vyjádření upozornil na to, že předmětné pozemky nelze posuzovat izolovaně, jak činí stěžovatelky, ale s ohledem na jejich využití a funkci v rámci širšího celku, kterým je územně a funkčně ohraničený areál lesní školky. Poukázal na to, že Nejvyšší soud přiléhavě odůvodnil svůj závěr, že dané pozemky tvoří jeden funkční celek, přičemž tento závěr vychází z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz II. ÚS 78/98). Má proto za to, že všechny předmětné nemovitosti tvoří jeden funkční celek se zastavěnými pozemky (ve vlastnictví vedlejšího účastníka), přestože nevytvářejí souvislé území. Jednotlivé části celého areálu lesních školek nelze od sebe oddělit, aniž by takové oddělení nemělo vliv na plnění funkce celku. V současné době (po vydání některých částí v 90. letech), jsou areály lesních školek územně zredukovány na minimum, které je nezbytně nutné pro zachování jejich řádného fungování. Případným vydáním požadovaných pozemků by tak byla zcela znemožněna další činnost a plnění hospodářského účelu lesních školek a rovněž využití ostatních prokazatelných staveb v občanskoprávním smyslu umístěných v areálu, které jsou ve vlastnictví vedlejšího účastníka. Tím by bylo rovněž nepřiměřeně zasaženo do vlastnického práva vedlejšího účastníka. Vyslovuje proto přesvědčení, že podmínky §2b odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny. Dle jeho názoru byla obě napadená rozhodnutí odůvodněna řádně, přičemž relativní stručnost odůvodnění nelze pokládat za nedostatek, pokud je určité a srozumitelné. K porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí nemohlo dojít, neboť rozsudek Nejvyššího soudu je postaven na stejných důvodech jako rozhodnutí odvolacího soudu. Ani okolnost, že Nejvyšší soud rozhodl bez ohledu na sdělení stěžovatelů o změně právního zastoupení, nemá vliv na porušení práva na spravedlivý proces, neboť dovolací soud posoudil věc důkladně a zvážil i skutečnosti, namítané stěžovatelkami, byť k jejich dodatečnému doplnění dovolání nepřihlížel. Vedlejší účastník proto navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 6 C 7/2005 bylo zjištěno následující:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23. 3. 2007 č. j. 6 C 7/2005-227 určil, že stěžovatelky jsou vlastníky nemovitostí označených ve výrocích I. a II., přičemž vymezil jejich podíly vzhledem k celku, výrokem III. rozhodl, že žalovaný LESY ČR, s.p., Hradec Králové je povinen uvedené nemovitosti stěžovatelkám ve stanovených podílech vydat, výrokem IV. rozhodl o částečném zpětvzetí žaloby tak, že řízení zastavil a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalobu o určení, že stěžovatelky jsou podílovými spoluvlastníky pozemkových parcel, označených ve výrocích I. a II., zamítl, výrokem III. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobu o vydání uvedených pozemků zamítl a výroky IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud dalším napadeným rozsudkem zamítl. Soudy odvolací a dovolací na rozdíl od soudu prvního stupně, který shledal, že vydání předmětných pozemků nebrání okolnost, že na nich jsou instalovány části závlahového zařízení, které vlastní vedlejší účastník, dospěly ke shodnému závěru, že jde o pozemky, které tvoří jeden funkční celek s pozemky (vlastněnými vedlejším účastníkem) zastavěnými stavbami hlavního závlahového zařízení, a proto je nelze vydat.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s právním závěrem odvolacího a dovolacího soudu, k němuž tyto soudy dospěly výkladem ustanovení §2b odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb., přičemž porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují v příliš extenzivním výkladu pojmu jednotný funkční celek, užitého v uvedeném ustanovení. Ve svých argumentech ovšem pomíjejí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právního předpisu, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatelek proto Ústavní soud posuzoval pouze to, zda napadený výklad nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy, zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem nezjistil.
Nejvyšší soud, jenž se zabýval dovoláním stěžovatelek věcně, na skutkový závěr soudů nižších stupňů aplikoval ustanovení §2b odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb. a při jeho výkladu stanovil kritéria, kterými byl veden při hodnocení, zda požadované pozemky lze pokládat za součást jednoho funkčního celku s jinými pozemky a stavbami, či nikoli. Vyšel přitom ze své ustálené judikatury, na niž odkázal, a podle níž jde o pozemky, u nichž existuje - funkční spojení předmětných pozemků se stavbami, které plní určený účel (v daném případě lesní hospodářský), přičemž též prostorová návaznost připouští přiznat spojeným nemovitostem povahu uceleného souboru nemovitostí (tzv. areál), - zvláštní právní režim, jemuž případně pozemeky podléhají a který vykazuje účelové sepětí s přilehlou stavbou či provozem (zde lesní pozemky zvláštního určení), - zvážení v návaznosti na plnění funkce souboru nemovitostí, zda tato funkce může být plněna i v redukované míře (případným oddělením části pozemků); jde tedy také o velikost výměry sporných pozemků i vztahu k ostatním částem areálu. Poté, vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, dospěl k závěru, že pozemky, ohledně nichž se stěžovatelky domáhaly určení svých spoluvlastnických práv, jsou lesními pozemky, které představují produkční plochy lesních školek, na nichž se sice nenachází žádná stavba v občanskoprávním slova smyslu, neboť meliorační zařízení, umístěné pod povrchem pozemků a sestávající z hlavního závlahového zařízení a revizních skružových šachet s uzávěry zakončujícími potrubí, je součástí pozemků podle §120 odst.1 o.z., ale z faktického uspořádání sporných pozemků, jejich vzájemné propojenosti závlahovým zařízením a též ze společného účelu lze usuzovat na to, že tvoří jeden funkční celek, přičemž vynětí těchto pozemků z celého areálu by vedlo k znehodnocení celku, neboť by nemohl sloužit svému účelu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu je zřejmé, že Nejvyšší soud svůj závěr o nemožnosti vydání předmětných pozemků stěžovatelkám odůvodnil ústavně konformním způsobem, přičemž jej nelze považovat za výsledek interpretace svévolné, která by jedině mohla vést ke zrušení napadených rozhodnutí. Dle názoru Ústavního soudu Nejvyšší soud v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názor, který má v konečné podobě, vyjádřené v odůvodnění jeho rozsudku, oporu ve skutkovém stavu i v soudní judikatuře. Na doplnění lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, která se, byť ve skutkově jiných věcech, vyjadřuje k otázce jednotného funkčního celku (viz II. ÚS 619/06, III. ÚS 558/02, II. ÚS 298/02, II. ÚS 78/98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Stěžovatelkám lze dát za pravdu, že odvolací soud své rozhodnutí postavil zčásti na nesprávném právním závěru, že předmětné pozemky jsou zastavěné stavbami (ve smyslu občanskoprávním) ve vlastnictví vedlejšího účastníka. To ostatně také Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí odvolacímu soudu vytkl. Podstatné však je, že za další důvod nemožnosti vydání pozemků stěžovatelkám označil odvolací soud okolnost, že tyto pozemky tvoří jeden funkční celek s pozemky zastavěnými stavbami hlavního závlahového zařízení, vlastněnými vedlejším účastníkem, a s tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil a dále jej rozvedl. Nemůže proto jít o překvapivé rozhodnutí, které by bylo způsobilé zasáhnout do práva stěžovatelek na spravedlivý proces.
Pokud stěžovatelky dovolacímu soudu vytýkají, že rozhodl bez ohledu na jejich sdělení o změně právního zastoupení a neposkytl novému zástupci reálnou možnost se vyjádřit, ani této jejich námitce nelze přiznat opodstatněnost. Původní zástupce stěžovatelek v podaném dovolání dostatečně vymezil přípustnost dovolání i dovolací důvody a tyto již nelze po uplynutí zákonné lhůty k dovolání měnit či rozšiřovat. Pro posouzení věci z hlediska práva na spravedlivý proces je podstatné, že Nejvyšší soud se řádně podaným dovoláním zabýval věcně a jak samy stěžovatelky v ústavní stížnosti připouštějí, řešil i otázku, kterou vznesl nový zástupce stěžovatelek v dodatečně doplněném dovolání (zda jsou předmětné nemovitosti zastavěny ve smyslu občanskoprávním).
Pokud se týká tvrzeného zásahu do vlastnického práva, k tomu nemohlo dojít již proto, že teprve vydáním věci, na kterou je uplatňován restituční nárok, se oprávněný stává jejím vlastníkem. Do té doby jde o otázku spornou (srov. II. ÚS 3045/10). Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelky rovněž dovolávají, nelze vykládat tak, že by jednotlivci zaručovalo přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelky měly a nepochybně využily možnosti uplatnit v řízení všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že odvolací soud i soud dovolací opřely svá rozhodnutí o právní názor, s nímž se stěžovatelky neztotožňují, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu