ECLI:CZ:US:2012:2.US.3354.11.1
sp. zn. II. ÚS 3354/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Z. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem ul. 28. října 851/26, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 287/2011-120 ze dne 29. 6. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění Protokolu č. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel doslovně poukazuje na obsah svého dovolání, jímž se domáhal zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně, včetně vydaného směnečného platebního rozkazu, a vyslovuje přesvědčení, že dovolací soud věc nesprávně právně posoudil, když výzvě soudu prvního stupně nepřiřadil žádný význam. Za spravedlivé nepovažuje ani rozhodnutí odvolacího soudu. Má za to, že v řízení byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení, neboť rozhodnutí soudu straní oprávněnému.
Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že Krajský soud v Ústí nad Labem ponechal rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 33 Cm 18/2005-42 v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 14. 12. 2004 č. j. 33 Sm 130/2004-18, kterým bylo stěžovateli a dalšímu žalovanému uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 2.700.000,- Kč s přísl., směnečnou odměnu a náklady řízení. Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 7. 2009 č. j. 6 Cmo 82/2009-73 (ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2010 č. j. 6 Cmo 82/2009-115) rozsudek odvolacího soudu potvrdil. Žalovaní podali proti rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně dovolání s tím, že je v přiměřené lhůtě odůvodní, což učinili podáními danými na poštu k přepravě dne 18. 12. 2009 a 15. 1. 2010. Dovolací soud napadeným usnesením řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok I.), dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve znění opravného usnesení odmítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.). Dospěl k závěru, že blanketní dovolání, napadající rozsudek odvolacího soudu, nebylo v prekluzivní lhůtě stanovené pro podání dovolání doplněno. Dovolání v části, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil s tím, že proti takovému rozhodnutí dovolání podat nelze.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci. Po obsahové stránce se skládá z doslovného znění obsahu dovolání a z tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného právního posouzení výzvy soudu prvního stupně, ovšem bez jakékoli další bližší konkretizace. Dále obsahuje tvrzení o nespravedlivém rozhodnutí odvolacího soudu pro porušení zásady rovnosti účastníků, které však také není dále nijak nerozvedeno. Stěžovatel tak zcela přehlíží zásadní rozdíl mezi rozhodováním civilních soudů a funkcí, kterou plní rozhodování Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti. Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost zvláštním prostředkem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, což s sebou přirozeně nese i potřebu specifické právní argumentace. Řízení o ústavní stížnosti je řízením samostatným, na předchozím řízení před obecnými soudy relativně nezávislým, což je dáno tím, že Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), jenž není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Je-li však ústavní stížnost založena na citaci podání stěžovatele učiněném v řízení před obecnými soudy, je tak v podstatě po Ústavním soudu požadováno, aby si argumentaci sám vyhledával, prováděl její selekci z hlediska její ústavněprávní relevance a v návaznosti na to vyhledával vady, jichž se obecné soudy eventuálně dopustily, což se s postavením Ústavního soudu nikterak neslučuje.
Ústavní soud tedy pouze přezkoumal, zda dovolací soud interpretoval a aplikoval příslušná procesní ustanovení občanského soudního řádu ústavně konformním způsobem, resp. zda nedošlo k svévolné aplikaci norem jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění, a v důsledku toho k vyloučení věcného přezkumu dovolání.
Jak vyplývá z napadeného usnesení, rozsudek odvolacího soudu, obsahující řádné poučení o dovolání, byl stěžovateli doručen 10. 8. 2009. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. tak uplynula v pondělí dne 12. 10. 2009. Stěžovatel, zastoupen advokátem, podal ve stanovené lhůtě pouze tzv. blanketní dovolání, které doplnil až podáními danými k poštovní přepravě dne 18. 12. 2009 a 15. 1. 2010. Učinil tak po uplynutí zákonné dovolací lhůty stanovené v §241b odst. 3 věty první o.s.ř. Na tom nemůže nic změnit ani výzva soudu I. stupně k odstranění vad dovolání, učiněná až po uplynutí této lhůty.
Podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. totiž pro právně zastoupeného dovolatele platí, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v §241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání) a jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009).
Pokud tedy dovolací soud dovolání odmítl s tím, že doplnění dovolání nelze považovat za řádné a včasné doplnění blanketního dovolání, a původně odstranitelné vady se tak v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty staly ze zákona vadami neodstranitelnými, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že takový postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatel však postup dle občanského soudního řádu nedodržel, byť byl při podání blanketního dovolání řádně kvalifikovaně zastoupen. Podáním dovolání, které nesplňovalo požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek zákonem, resp. jeho řádným nedoplněním v prekluzivní lhůtě, si tak uzavřel cestu k meritornímu přezkumu rozsudku odvolacího soudu. Z uvedeného důvodu se ani Ústavní soud nemůže, s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti, zabývat rozsudky soudů prvního a druhého stupně, věcně.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu