ECLI:CZ:US:2012:2.US.3385.12.1
sp. zn. II. ÚS 3385/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. L., zastoupené Mgr. Ladou Kosánovou, advokátkou se sídlem Pařížská 9, Praha 1, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 6. 2012 sp. zn. 8 C 35/2011-104; ze dne 12 .6. 2012 sp. zn. 11 C 137/2011-68; ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 18 C 161/2011-134; ze dne 10. 7. 2012 sp. zn. 18 C 170/2011-133; ze dne 2. 7. 2012 sp. zn. 28 C 136/2011-74; ze dne 2. 7. 2012 sp. zn. 28 C 114/2011-69; ze dne 26. 6. 2012 sp. zn. 42 C 31/2011-116; ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 57 C 254/2010-92; ze dne 17. 7. 2012 sp. zn. 51 C 305/2010-61 a návrhu na změnu ustanovení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a rovněž navrhuje změnu ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř.
V ústavní stížnosti uvádí stěžovatelka výhrady k právním závěrům vyjádřeným v jednotlivých rozhodnutích Obvodního soudu pro Prahu 4, kterými bylo rozhodováno o sporech, týkajících se plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, proti nimž tudíž není dle ustanovení §202 odst. 2 o.s.ř. přípustné odvolání. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nalézací soud při rozhodování opustil princip právní jistoty a předvídatelnosti rozhodnutí, když v některých řízeních považuje žalobu za žalobu na náhradu škody, v jiném na vydání bezdůvodného obohacení a jiném jako uplatnění nároku vedlejšího účastníka buď ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 12. 2006 a v jiném podle Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 8. 2009, kterou senáty přitom různě interpretují. I v otázce přiznání náhrady nákladů řízení senáty Obvodního soudu pro Prahu 4 nerozhodovaly konzistentně. Dle stěžovatelky se nalézací soud v rozhodnutí odchýlil od platné právní úpravy a nerespektoval bohatou judikaturu, aniž by to řádně zdůvodnil; porušil zákonem uloženou povinnost zkoumat aktivní legitimaci žalobce; bez řádného zdůvodnění odmítl provést stěžovatelkou navržené důkazy; nevyhověl návrhu na spojení věcí a nevypořádal se s otázkou litispendence.
Stěžovatelka dále předkládá návrh na změnu ustanovení §202 odst. 2. o.s.ř. Platná právní úprava nepřipouští odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 10 000 Kč. Právní úprava vede k účelovému podávání žalob, kde je žalována částka nižší než 10 000 Kč, ale je přiznávána náhrada za právní zastoupení advokátem převyšující několikanásobně žalovanou částku. Pro změnu zákona svědčí i současná ekonomická situace občanů České republiky. Stěžovatelka proto navrhuje, aby ustanovení §202 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., bylo změněno takto:
"Odvolání není přípustné proti rozsudku, jímž bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím 2 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání."
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Ústavní soud předesílá, že obdobnými návrhy stěžovatelky se srovnatelnou problematikou se již zabýval ve svých předchozích rozhodnutích (např. sp. zn. II. ÚS 1809/11 a sp. zn. II. ÚS 3357/10, sp. zn. IV. ÚS 725/12), přičemž od závěrů zde vyslovených nemá důvod se odchylovat a ve stručnosti uvádí:
Z napadených rozhodnutí vyplývá, že řízení skončila před soudem prvního stupně rozhodnutím, proti němuž není přípustné odvolání, neboť jde o tzv. bagatelní věc ve smyslu §202 odst. 2 o.s.ř. Jestliže občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci soudem odvolacím, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění přísně kladených podmínek (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, sp. zn. IV. ÚS 185/98, sp. zn. III. ÚS 200/05, sp. zn. IV. ÚS 8/01, sp. zn. II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud obecné soudy věc řádně projednaly, je ústavní stížnost v podstatě vyloučena. Ústavněprávní ochrana vůči eventuálnímu zásahu do práv stěžovatele ze strany soudu prvního stupně v takových případech totiž vyžaduje, aby se jednalo o exces mimořádné intenzity, kdy je zcela evidentní, že závěr obecného soudu je v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývá.
Posuzováno z výše uvedených hledisek, nemůže návrh stěžovatelky obstát, neboť z jejích námitek nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva. V tomto ohledu obvodní soud, v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, zaujal právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu a své právní závěry řádně odůvodnil, tj. uvedl jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
K projednání návrhu stěžovatelky na změnu ustanovení §§202 odst. 2 o.s.ř. není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu nepřísluší právo nahrazovat zrušená ustanovení jinými. Tato zákonodárná činnost přísluší výhradně parlamentu (čl. 15 odst. 1 Ústavy). Požadavek na změnu uvedeného právního předpisu je tedy požadavkem, který Ústavnímu soudu nepřísluší.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, napadená rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný a návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu