ECLI:CZ:US:2012:2.US.3401.12.1
sp. zn. II. ÚS 3401/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. K., zastoupené JUDr. Evou Zajíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Českém Krumlově, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1079/2012-122 ze dne 17. května 2012, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 8 Nc 435/2011-95 ze dne 11. ledna 2012, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 2) Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a 1) K. K. K. a 2) P. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 3. září 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně svěřena vedlejší účastnice řízení 1) (dále jen "nezletilá") do výchovy stěžovatelky, vedlejšímu účastníkovi řízení 2) (dále jen "otec") bylo stanoveno přispívat na výživu nezletilé částkou 12.000 Kč měsíčně, a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatelka se domnívá, resp. je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími byla ona, resp. nezletilá, zkrácena na svých základních právech podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci věci namítá, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s ustanoveními §120 odst. 2 a §132 občanského soudního řádu, §85 odst. 2 a 3, §85a odst. 2 a §96 odst. 1 zákona o rodině. Obecné soudy se v rozporu s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. I. ÚS 593/04 (N 230/39 SbNU 443) nevypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo, a co účastníci řízení tvrdili, resp. tvrzenými námitkami a navrhovanými důkazy se buď nezabývaly vůbec, nebo se s nimi vypořádaly nedostatečným způsobem, přestože byly povinny provést ke zjištění skutkového stavu i jiné důkazy, než byly účastníky navrhovány (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 519/04, N 64/36 SbNU 689; sp. zn. I. ÚS 593/04, N 230/39 SbNU 443; sp. zn. IV. ÚS 244/03, N 53/33 SbNU 47; sp. zn. II. ÚS 519/04, N 64/36 SbNU 689). Nebyly zjištěny skutečné výdělkové a majetkové možnosti a schopnosti otce.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z odůvodnění napadených rozhodnutí na rozdíl od tvrzení stěžovatelky vyplývá, že soud prvního stupně provedl dostatečná zjištění o majetkových poměrech otce, a to co do podstaty v intencích návrhů stěžovatelky. Mimo zjištění z veřejných databází také otce vyzval ke sdělení údajů o jeho výdělkových a majetkových poměrech, a že to otec odmítl s vědomím, že soud bude postupovat v souladu s §85a odst. 1 věty druhé zákona o rodině. V rozsudku soudu prvního stupně jsou rovněž podrobně rozebrány skutečné potřeby a výdaje nezletilé.
6. Odvolací soud pak vyložil, že takto zjištěnému příjmu otce při neexistenci relevantně zvýšených výdajů nezletilé a s ohledem na její věk by odpovídal příspěvek otce na výživné ve výši 6.000 Kč. Pokud byl tento příspěvek stanoven ve dvojnásobné výši, pak to nepochybně zohledňuje i majetkové poměry otce. K tomu oba obecné soudy zohlednily skutečnost, že pro potřeby nezletilé v minulosti otec zajistil bydlení, včetně jeho oprav a vybavení a po dobu nejméně pěti let podle dohody se stěžovatelkou vytvářel pro nezletilou úspory částkou 10.000 Kč měsíčně, jak uvádí i stěžovatelka v ústavní stížnosti. Tím byla evidentně vyřešena i otázka potřeby vytvoření úspor, jichž se domáhá stěžovatelka. Postup a rozhodnutí obecných soudů tak evidentně byl legitimní a zohledňoval všechny relevantní skutečnosti potřebné pro dané rozhodnutí. To, že se stěžovatelce zdá být stanovená částka nízkou, rozhodně nemůže být relevantním důvodem pro aktivaci kasační pravomoci Ústavního soudu. Účelem příspěvku rodiče na výživu dítěte totiž podle názoru Ústavního soudu není vytvoření co nejvyššího myslitelného závazku pro povinného, ale "toliko" zajištění přiměřeného materiálního zajištění životních, sociálních a kulturních potřeb, a to s přihlédnutím k životní úrovni oprávněného a věku povinného. Ústavní soud přitom neshledává, že by s ohledem na to byla rozhodnutí obecných soudů vůči nezletilé nespravedlivá. Tím méně pak vůči stěžovatelce, která jediná ústavní stížnost podala.
7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu