ECLI:CZ:US:2012:2.US.3406.11.1
sp. zn. II. ÚS 3406/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti B. V., zastoupeného JUDr. Ladislavem Koženým, advokátem, se sídlem v Kolíně, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3562/2009-179 ze dne 30. srpna 2011, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 261/2007-125 ze dne 19. listopadu 2008, a rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 3 C 38/2006-50 ze dne 16. ledna 2007, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové a 3) Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, a Psychiatrické léčebny Havlíčkův Brod, se sídlem Rozkošská 2322, Havlíčkův Brod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. listopadu 2011 a doplněnou podáními ze dne 30. listopadu a 15. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal vydání zdravotnické dokumentace za roky 1974-1976. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalobce ve věci samé potvrzen. Konečně rozsudkem dovolacího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatele, pokud jde o výrok odvolacího soudu ve věci samé. Stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho ústavní právo zaručené čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 1, čl. 3, čl. 8, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel byl v době komunismu perzekuován tím, že byl nezákonně hospitalizován v psychiatrické léčebně, proto mezi ním a psychiatrickou léčebnou ani nevznikl legitimní vztah jako mezi pacientem a zdravotnickým zařízením. Domáhal se tedy vydání zdravotnické dokumentace, která přitom vznikla, jako materiálu zločinů komunismu. Tato zdravotnická dokumentace je dle stěžovatele v současnosti zneužívána pro zpracování znaleckých posudků v jiných řízeních, kterých se stěžovatel účastní. V ústavní stížnosti pak podrobně rekapituluje vlastní argumentaci, argumentaci vedlejšího účastníka řízení i argumentaci obecných soudů. Stěžovatel především zastává stanovisko, že vztah mezi pacientem a zdravotnickým zařízením má soukromoprávní povahu a dokumentace, která vzniká zdravotnickému zařízení při péči o pacienta je majetkem pacienta. To je dáno i tím, že zdravotnické zařízení takto má k dispozici citlivé údaje o pacientovi v režimu zákona o ochraně osobních údajů. Pacient tak má právo, aby mu kdykoliv byla vydána. Veřejnoprávní předpisy, které se na danou problematiku vztahují, s tím nejsou v rozporu. Nesouhlasí s tím, že má zdravotnické zařízení povinnost vydat zdravotnickou dokumentaci toliko jinému zdravotnickému zařízení, které si pacient zvolí, protože nikdo není povinen, aby si vůbec nějaké zdravotnické zařízení zvolil. Právo držet zdravotnickou dokumentaci má lékař jen v případě, že s tím pacient souhlasí. Obecné soudy proto pochybily, když odmítly poskytnout ochranu stěžovateli. Navíc stěžovatel tvrdí, že se soudkyně Škárová (členka senátu dovolacího soudu) podílela na politických represích vůči stěžovateli.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Obecné soudy všech stupňů vyšly z toho, že vedlejší účastník řízení má ohledně stěžovatele k dispozici dokumentaci, která vznikla při hospitalizaci stěžovatele v režimu zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ačkoliv stěžovatel zpochybňuje legitimitu pořízení této dokumentace, tak nijak nezpochybňuje, že právě o tuto dokumentaci mu v dané věci jde. Soud prvního stupně vyšel z toho, že stěžovateli nesvědčí v právním řádu oprávnění a vedlejšímu účastníkovi řízení tomu odpovídající povinnost, aby uplatněné žalobě mohlo být vyhověno. Sama skutečnost, že stěžovatel může činit vše, co mu zákon nezakazuje, nepostačuje k tomu, aby mohlo být vyhověno uplatněnému nároku. Obecné soudy druhého a třetího stupně se naproti tomu k argumentaci stěžovatele soustředily na otázku, zda stěžovateli svědčí vlastnické právo k předmětné zdravotnické dokumentaci. Oba přitom dospěly k závěru, že nikoliv. Rozdíl je pouze v tom, že odvolací soud shledal, že vlastnické právo ke zdravotnické dokumentaci svědčí státu, který veřejnoprávním předpisem ukládá její vedení a dispozici s ní. Naproti tomu dovolací soud podrobně vyložil, že o vlastnickém právu lze uvažovat toliko ve vztahu k nosiči, na němž jsou zachyceny údaje zdravotnické dokumentace, avšak nikoliv ve vztahu k těmto údajům samotným. Ve vztahu k nim je možné uvažovat jen o povinnosti poskytovat informace o nich, a o právu tyto informace požadovat.
6. Posledně uvedený závěr lze považovat za ústavně souladný, neboť plně konvenuje základnímu právu na informace, tak, jak je zakotveno v čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Jen v intencích tohoto základního práva je nutno vykládat ustanovení §67b zákona o péči o zdraví lidu, které ukládá vedení a zpřístupňování zdravotnické dokumentace, a to i tehdy, vznikla-li zdravotnická dokumentace před nabytím účinnosti tohoto ustanovení. Stěžovatelem uplatněné (jiné) právní tituly proto na danou problematiku nedopadají. Ostatně stěžovatel se proti argumentaci obecných soudů nijak nevymezuje, když toliko opakuje svoji argumentaci z řízení před obecnými soudy. Taková polemika ovšem zásadně není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.
7. Pokud je předmětná zdravotnická dokumentace v současnosti využívána v jiných řízeních k vyhotovování znaleckých posudků, tak stěžovateli zůstávají zachována procesní práva k takovým důkazům v oněch jiných řízeních, což zahrnuje i právo stěžovatele namítat chybnost údajů obsažených v této dokumentaci anebo vadné zacházení s těmito údaji. Sama skutečnost, že zdravotnická dokumentace existuje vně výhradní dispozice stěžovatele, však rozhodně není sama o sobě způsobilá porušovat základní práva a svobody stěžovatele. To platí i pro případ, že zdravotnická dokumentace vznikla v době nesvobody a může vypovídat i o perzekuci stěžovatele ze strany tehdejších orgánů veřejné moci. Ostatně zcela stejný režim mají i údaje v archivech spravovaných Ústavem pro studium totalitních režimů v režimu zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 160/2008 Sb., které perzekuci totalitních režimů zachycují v prvé řadě.
8. Konečně pokud jde o námitku proti soudkyni Škárové, stěžovatel sám uvádí, že ji v řízení před dovolacím soudem neuplatnil. Mimoto tato námitka pro svou obecnost nezakládá relevantní pochybnost o existenci zákonných důvodů pro vyloučení této soudkyně z rozhodování.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu