ECLI:CZ:US:2012:2.US.342.12.1
sp. zn. II. ÚS 342/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti S. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, advokátem se sídlem Blanická 25, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ, č. j. 5 C 6/2011 - 108 ze dne 9. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že k zásahu do jeho ústavně garantovaného práva došlo tím, že příslušný soud vycházel z podkladů, jež nemají oporu ve spisovém materiálu či dokonce je s nimi v rozporu, čímž byla porušena takovým způsobem základní práva stěžovatele, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou po vedlejším účastníkovi, P. M., domáhal zaplacení částky 5.499,- Kč z titulu odstoupení od kupní smlouvy, jejímž předmětem je blíže specifikovaný mobilní telefon. Okresní soud žalobu zamítl, když důvody pro odstoupení od smlouvy neshledal oprávněnými. Na základě znaleckého posudku dospěl k závěru, že mobilní telefon má vlastnosti deklarované kupní smlouvou a nevykazuje vady, pro které by bylo možné odstoupit od kupní smlouvy.
Protože odvolání proti rozsudku nebylo ze zákona přípustné (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), podal proti němu stěžovatel ústavní stížnost, ve které líčí skutkový děj, polemizuje s postoji žalované strany i se závěry okresního soudu. Namítá, že nalézací soud rozhodl na podkladě pouhého odkazu na reklamační list ze dne 26. 7. 2010, aniž by se byl zabýval podstatou věci, tedy že stěžovatel nebyl upozorněn na vady a spokojil se pouze s konstatováním vedlejšího účastníka, že je vše v pořádku, že zajišťuje servis. Tím, že učinil své rozhodnutí konečným, neboť cena nepřesáhla částku 10.000,- Kč, nemohly být případné vady rozhodnutí napraveny v rámci přezkumného řízení, přičemž dle stěžovatele postupoval nepochybně v rozporu s Listinou, zejména "fair play procesem". Nelze pak podle přesvědčení stěžovatele nazvat rozhodnutí soudu jinak než rozhodnutí v rozporu s právem, založené na rozhodovací libovůli bez možnosti přezkoumat, zda toto rozhodnutí neodporuje zákonu. Tato skutečnost se pak prý odrazila i při odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které by bylo, kdyby byla možnost podat proti tomuto opravný prostředek, ve své podstatě nepřezkoumatelné.
Stěžovatel dále poukázal na to, že již sama skutečnost, že nešlo o zanedbatelnou sumu 5.499,- Kč, tj. cena mobilu, ale i s tím vzniklé náklady ve výši 9.800,- Kč za znalecký posudek a náklady právního zastoupení ve výši 12.240,- Kč, kdy "škoda, která vznikla stěžovateli je 25.000,- Kč a je pětinásobkem skutečné škody, tedy ceny mobilního telefonu". Podle stěžovatele je tudíž rozhodnutí soudu stiženo vadou řízení spočívající v tom, že příslušný soud vycházel z podkladů, které nemají oporu ve spisovém materiálu, resp. jsou s ním v rozporu, čímž prý byla porušena takovým způsobem základní práva stěžovatele, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. V dané věci se dle něj nejedná o pouhý mobilní telefon, nýbrž o "přehlížení porušování zákona ve věci tzv. šedého dovozu, kdy na český, respektive evropský trh je dováženo a poté nezákonně legalizováno zboží pocházejících ze třetích zemí, aniž by o tomto byl zřetelně informován koncový zákazník, neboť prodejce navozuje stav, kdy spotřebitel je v přesvědčení, že se jedná o autorizovaný výrobek s možností využití všech dostupných aplikací a služeb společností NOKIA". Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Okresního soudu Praha-západ zrušil.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Nalézací soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 5.499,- Kč, kterou je třeba s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu, jak bylo nastíněno výše, nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu