ECLI:CZ:US:2012:2.US.3437.11.1
sp. zn. II. ÚS 3437/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 1 E 1936/2001-153 ze dne 9. 10. 2009, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 19 Co 90/2010-171 ze dne 30. 4. 2010 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2157/2011-212 ze dne 21. 9. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z přiloženého listinného materiálu zjistil, napadeným usnesením č. j. 1 E 1936/2001-153 ze dne 9. 10. 2009 Okresní soud v Uherském Hradišti ve výroku I. zamítl návrh povinného - stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí podle §268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který byl nařízen usnesením téhož soudu č. j. 1 E 1936/2001-14 ze dne 26. 9. 2001 ohledně částky 1 788 937 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně usnesením č. j. 19 Co 90/2010-171 ze dne 30. 4. 2010 rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí ohledně částky 1 508 023 Kč s příslušenstvím (pro částku 280 914 Kč byl v mezidobí výkon rozhodnutí zastaven) a ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I. a II.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů shodně nepřisvědčily argumentaci stěžovatele stran absence vykonatelnosti exekučních titulů. Jeho tvrzení o tom, že podkladové platební výměry oprávněného - Celního úřadu Břeclav ze dne 3. 11. 1995, v právní moci dne 27. 11. 1995, mu nebyly nikdy řádně doručeny do vlastních rukou a že byly vydány odlišné osobě, která pravděpodobně doručenku podepsala, označily obecné soudy za nevěrohodné. Vycházely přitom z obsahu spisu dokládajícího, že po celou dobu řízení o výkon rozhodnutí (8 let) stěžovatel jednal tak, že rozhodnutí převzal, respektive námitka nevykonatelosti předmětných platebních výměrů nebyla vznesena. Odvolací soud vedle toho vyzdvihl skutečnost, že stěžovatel původně vůbec nepodal do nařízení výkonu rozhodnutí odvolání, ale pouze do výroku o své povinnosti nahradit státu poplatek za návrh na výkon rozhodnutí a teprve opožděně po uplynutí odvolací lhůty podával odvolání do nařízení výkonu rozhodnutí na základě uvedených pravomocných a vykonatelných platebních výměrů. Vzhledem k nepodloženosti tvrzení stěžovatele a s ohledem na dobu uplynulou od data podpisu převzetí exekučních titulů (9. 11. 1995) soudy nevyhověly návrhu stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně směřoval stěžovatel dovolání, opírajíc jej o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 2157/2011-212 ze dne 21. 9. 2011 odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel dle vyjádření dovolacího soudu, obsaženém v napadeném usnesení, sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu o vykonatelnosti exekučních titulů, učinil tak ovšem způsobem neregulérním, neboť argumentaci vybudoval na vlastních skutkových tvrzeních, odlišných od zjištění, k nimž (v souladu s procesními pravidly) dospěl odvolací soud. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. přitom dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
S projevenými názory obecných soudů, včetně dovolacího soudu, stěžovatel vyjádřil nesouhlas. Obecné soudy se podle jeho názoru řádně nevypořádaly s tvrzením, podle něhož mu předmětné platební výměry oprávněného nebyly procesně relevantním způsobem doručeny, a proto se nestaly vykonatelnými. Možnost uplatnění této námitky není nijak v právních předpisech časově omezena, a tudíž ani skutečnost, že ji stěžovatel dosud v průběhu řízení o výkon rozhodnutí nevznesl, je nerozhodná, respektive to nelze přičítat k tíži stěžovatele. Jeho předchozí procesní obrana v řízení sama o sobě neznačí, že došlo k účinnému doručení předmětných platebních výměrů. Fakt, že doručenky byly podepsány osobou odlišnou, stěžovatel dle svých slov zjistil až dodatečně. Podle jeho názoru bylo na místě provedení navrhovaného znaleckého posudku z oboru písmoznalectví jako jediného relevantního důkazu.
Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatel zaměřil svou pozornost na dovolací řízení, zejména na příslušnou právní úpravu, jež nelze dle jeho mínění označit za ústavně konformní. Zákon v dané věci připouští pouze dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a pomíjí tím, že právní posouzení vychází ze skutkových zjištění, a pokud tato nejsou zjevně úplná, nemůže obstát ani právní posouzení věci. Mimo to stěžovatel dovozoval, že k nesprávným skutkovým zjištěním došlo na základě mylných právních závěrů obecných soudů o řádném doručení platebních výměrů, které vyústily v nepřipuštění dalšího dokazování. Nejvyšší soud rovněž nereflektoval námitky stěžovatele naplňující dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, spočívající v neprovedení rozhodného důkazu znaleckým posudkem, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odmítnutí dovolání založené na omezení uplatněných dovolacích důvodů zasáhlo přitom do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Ve svém důsledku pak bylo údajně zasaženo i do práva stěžovatele vlastnit majetek, neboť výkon rozhodnutí proti jeho majetku je veden neoprávněně, na podkladě nevykonatelných exekučních titulů.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Postup v soudním řízení včetně zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů jsou především záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.
V posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy, s dílčí výhradou k Nejvyššímu soudu, v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, jež v podstatě znovu opakuje v ústavní stížnosti. Přijatým závěrům obecných soudů stran doručení exekučních titulů nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Co se týče nevyslyšeného návrhu stěžovatele na doplnění dokazování, Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Obecný soud není povinen vyhovět všem návrhům účastníků, jeho povinností je "toliko" o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Dané povinnosti přitom obecné soudy dostály. Nalézací soud jednoznačně vyložil, proč na navrhované doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví nepřistoupil, konkrétně vyslovil jeho nadbytečnost. Z rozhodnutí odvolacího soudu, kde tento komplexně rozebírá daný problém, tj. existenci podpisu stěžovatele na doručence a věrohodnost jeho tvrzení, a to v návaznosti na konkrétní jednání stěžovatele v průběhu vykonávacího řízení a množství opravných prostředků podaných stěžovatelem, je, byť ne výslovně, patrné, že měl odvolací soud důkaz znaleckým posudkem, rovněž za nadbytečný.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. V případě dovolání přípustného dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním. Jestliže stěžovatel obecným soudům vytýkal, že neprovedly navrhovaný důkaz, v důsledku čehož nezjistily správně skutkový stav věci a následně věc nesprávně právně posoudily, ve skutečnosti tím, navzdory snaze v ústavní stížnosti přesvědčit o opaku, napadl rozhodnutí obecných soudů v otázce skutkových zjištění, nikoli pro samotné právní posouzení věci. Stěžovatel svou argumentací, založenou na vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí, vůbec neotevřel prostor pro to, aby dovolací soud dostal příležitost posoudit (jakoukoli) právní otázku, natožpak právní otázku, kterou má na zřeteli ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud na druhou stranu nepřehlédl, že závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2157/2011-212 ze dne 21. 9. 2011, týkající se možnosti uplatnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., byly v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07, II. ÚS 2339/07 či nejnověji IV. ÚS 670/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), nicméně za okolností, kdy Ústavní soud sám řízení předcházející vydání rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti a Krajského soudu v Brně přezkoumal a žádnou vadu mající za následek porušení práv stěžovatele nenalezl, by bylo zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů pouhým formalismem. Takový postup by pouze prodloužil celkovou dobu řízení a jeho účastníkům by žádný prospěch nepřinesl.
Námitkami zpochybňující ústavní konformitu samotného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., které zakotvuje omezení dovolacích důvodů u dovolání podaného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť je vázán petitem ústavní stížnosti, v němž se navrhuje zrušit toliko rozhodnutí obecných soudů vydaná k návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí. Ostatně o "osudu" dotčeného ustanovení bylo nepřímo již rozhodnuto v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž bylo k datu 31. 12. 2012 zrušeno ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v důsledku čehož se celá řada ustanovení o. s. ř., obsahově na ně navazujících, stává obsoletní, mimo jiné i odst. 3 §237 o. s. ř.
Pro úplnost, v reakci na konkrétní výhrady stěžovatele ve vztahu k omezení dovolacích důvodů na řešení právních problémů, je možno dodat, že v souladu se stanoviskem Ústavního soudu, vyjádřeném ve shora citovaném nálezu pléna, je zúžení přípustnosti dovolání jen za účelem sjednocování judikatury skrze řešení toliko právních otázek v obecné rovině akceptovatelné. Taková konstrukce se jeví jako souladná s praxí i dalších evropských států (srov. bod 45 výše zmiňovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012).
Jelikož tedy Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu