ECLI:CZ:US:2012:2.US.3442.12.1
sp. zn. II. ÚS 3442/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. Š., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 12 To 222/2012 ze dne 30. května 2012 a usnesení Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 25 Nt 2275/2011 ze dne 6. března 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2006, sp. zn. 39 T 10/2005. Pro výkon tohoto trestu byl stěžovatel zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž v současnosti je umístěn ve věznici. Stěžovatel svým podáním ze dne 4. 3. 2011 požádal o přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou do věznice s ostrahou. Shora označeným usnesením Okresního soudu v Jičíně byla žádost stěžovatele zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel se ve výkonu trestu odnětí svobody chová pasivně, byl několikrát kázeňsky trestán a celkově u něho nebyly shledány předpoklady pro to, aby přeřazení do věznice s mírnějším režimem přispělo k jeho nápravě.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě stížnost, která byla výše citovaným usnesením soudu druhého stupně zamítnuta, když i stížnostní soud se ztotožnil se závěry učiněnými ve věci soudem okresním.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že řízení o jeho žádosti provázejí značné průtahy. Stěžovatel podal svoji žádost v březnu 2011 a teprve v současné době mu bylo doručeno usnesení, kterým bylo řízení o jeho žádosti pravomocně ukončeno. Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na ustanovení §57 odst. 7 trestního zákoníku, které dle něj stanoví, že pokud je žádost odsouzeného o přeřazení zamítnuta, může ji odsouzený opakovat po uplynutí šesti měsíců od pravomocného skončení řízení o jeho žádosti. Stěžovatel má za to, že pokud by příslušné orgány byly projednávaly jeho žádost řádně, byl by stěžovatel mohl svoji žádost podat opětovně, "a to možná již dvakrát".
Stěžovatel má dále za to, že soudy se s jeho žádostí nevypořádaly řádně. Soudy prý zejména nepřihlédly k tvrzením a důkazům předloženým stěžovatelem a naopak vycházely z tvrzení a důkazů, které jsou ve věci nepoužitelné a vzaly v potaz skutečnosti, které dle něj nebyly v rámci soudního řízení dostatečně prokázány. Stěžovatel prý z odůvodnění obou rozhodnutí nabyl dojmu, že soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu především výši uloženého trestu a povahu jednání, pro které byl odsouzen. Stěžovatel má v této souvislosti za to, že tato okolnost nemůže být s ohledem na respektování zásady "ne bis in idem" v řízení o přeřazení do jiného typu věznice zohledněna.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že krajský soud vyšel z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších změn, a domnívá se, že soud je přitom v souladu s ustanovením čl. 95 odst. 1 Ústavy vázán toliko zákonem. Soudy se prý proto měly ve svých rozhodnutích soustředit na samotné chování stěžovatele. Pokud pak především vycházely z podzákonného předpisu a jeho pravidel, dopustily se podle mínění stěžovatele pochybení. Soudy prý naopak zcela bagatelizovaly svědecké výpovědi vychovatelů stěžovatele, kteří vypověděli, že stěžovatel se ve výkonu trestu chová řádně a nejsou s ním žádné problémy. Stěžovatel je dále přesvědčen, že tato skutečnost je jediná relevantní pro posouzení, zda lze či nelze odsouzeného přeřadit do mírnějšího typu věznice.
Nad rámec výše uvedeného stěžovatel uvedl, že v rámci svých vyjádření před soudem a rovněž v rámci svých písemných podání detailně popisoval své postoje a důvody, proč se v rámci výkonu svého trestu chová tak, aby veškeré své povinnosti plnil. Oba soudy se však těmito tvrzeními stěžovatele nijak nezabývaly, a tedy jim ani nepřisvědčily, ani je neoznačily za irelevantní. V tom stěžovatel spatřuje zásadní porušení svých procesních práv, což dle něj má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí zejména odvolacího soudu.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel podal stručný přehled údajných opomenutí obecných soudů a navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces v předmětném řízení a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je - navzdory tvrzení stěžovatele - veskrze polemikou se správností závěrů a úvah obecných soudů, snahou o jejich revizi, čehož se ve světle výše nastíněného nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat. Pokud jde o námitku stěžovatele stran nepřiměřené délky řízení o jeho žádosti o zařazení do věznice s ostrahou, je třeba podotknout, že stěžovatel nedoložil vyčerpání všech procesních prostředků na ochranu svého základního práva, které mu právní řád poskytuje. Stěžovatel ve svém doplnění k ústavní stížnosti ze dne 30. 10. 2012 sice konstatuje, že podal stížnost na průtahy v řízení podle §174 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších změn, avšak dosud o ní dle stěžovatele nebylo rozhodnuto. Nic na tom nemůže změnit ani (jinak ničím nepodložené) tvrzení stěžovatele, že okresní soud se touto stížností nijak nezabýval, resp. z toho implicite plynoucí úsudek o skončení řízení bez věcného vyřízení. Tuto námitku proto Ústavní soud vyhodnotil jako nepřípustnou.
Námitce či spíše domněnce stěžovatele o tom, že obecné soudy neměly aplikovat, resp. zohlednit ustanovení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších změn, nelze přisvědčit. Článek 95 odst. 1 Ústavy České republiky nehovoří o tom, že soudce není vázán podzákonnými právními předpisy, či dokonce o zákazu řídit se jimi, neboť by takovouto konstrukcí byl popřen samotný smysl právotvorných pravomocí orgánů moci výkonné, včetně terciární normotvorby, a ve svém důsledku i narušen smysl principu dělby moci. Soudci je toliko svěřeno oprávnění posoudit soulad podzákonných norem s normami na úrovni obyčejného zákona nebo ústavního zákona, přičemž dospěje-li k závěru o rozporu prvně uvedených s druhými, upustí od aplikace takového podzákonného předpisu v projednávané věci. Neznamená to však, že je soudce bez dalšího oprávněn nepřihlížet k této skupině právních norem anebo snad nucen je ignorovat. Přitom otázku, zda je podzákonný právní předpis nebo jeho část v rozporu se zákonem či mezinárodní smlouvou, si soudce (popř. soudní senát) vyhodnocuje samostatně, nejsa vázán postoji účastníků řízení. Krajský soud proto vůbec nepochybil, vzal-li při svém rozhodování v úvahu též ustanovení vzpomínané vyhlášky, ba naopak, petrifikoval tím jeden z mnoha prvků spravedlivého procesu, a sice náležité zhodnocení skutkových okolností po stránce právní.
Vytýká-li stěžovatel soudům, že soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu především výši uloženého trestu a povahu jednání, za které byl odsouzen, a nesoustředily se na jeho chování, nutno poznamenat, že se jedná o výhrady liché. Otázka viny a uložené trestní sankce hrála totiž ve skutečnosti roli podřadnou, když pouze okresní soud zmiňuje tuto okolnost v neprospěch stěžovatele (viz str. 3 napadeného prvoinstančního usnesení), avšak nepodmiňuje tím samotnou možnost přeřazení do káznice s mírnějším režimem. Naproti tomu hodnocení chování stěžovatele tvoří páteř rozhodnutí obou soudů. Stěžovatelem předestřená "bagatelizace" svědeckých výpovědí ze strany obecných soudů je rovněž nedůvodnou námitkou, jelikož soudy je hodnotily ve vzájemné souvislosti s dalšími provedenými důkazy, a dospěly-li k závěru o stěžovatelově pasivitě z tvrzení vychovatelů o "bezproblémovosti" stěžovatele spočívající v tom, že po nich ničeho nežádal, nelze to pokládat za vnitřně rozpornou úvahu.
Ústavní soud konečně nemohl přisvědčit ani námitkám směřujícím proti rozsahu hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokráte zdůraznil, že není povinností soudu, nahlíženo optikou kautel spravedlivého procesu, vypořádat se s každou dílčí námitkou stěžovatele zvlášť či na ni výslovně reagovat. Z odůvodnění jeho rozhodnutí jako celku však musí alespoň nepřímo vyplynout, proč ta která námitka nemohla obstát, což v posuzovaném případě bylo splněno, když soudy vyhodnotily stěžovatelovu apatii ve spojení s kázeňskými prohřešky jako prvky převládající nad těmi, které lze hodnotit pozitivně (kupř. bezkonfliktnost stěžovatele). Smyslem a účelem odůvodnění soudního rozhodnutí není obsáhlé pojednání o možných dopadech rozmanitých faktorů na tu či jinou skutečnost, nýbrž stručné a jasné vylíčení zásadních okolností, které vedou soud k úvaze o tom, zda jsou či nejsou splněny podmínky pro zařazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu