ECLI:CZ:US:2012:2.US.3447.11.1
sp. zn. II. ÚS 3447/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného JUDr. Lubomírem Lukšíkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 934/2011-29 ze dne 17. srpna 2011, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 6 To 27/2011-675 ze dne 21. dubna 2011, a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 61 T 14/2010-640 ze dne 3. března 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Vrchního soudu v Olomouci a 3) Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 3) Krajského státního zastupitelství v Brně-pobočka ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 16. listopadu 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea prima, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea secunda trestního zákoníku, s přihlédnutím k §238 trestního zákoníku, a pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že pod falešnou identitou za užití padělaného občanského průkazu na jméno M. D., v pobočce Komerční banky, a. s., v Uherském Hradišti, v úmyslu se neoprávněně obohatit tak, že předložil k proplacení padělaný šek znějící na částku € 900.000 a na jméno M. D. s požadavkem k vyplacení na účet obchodní společnosti MH Businnes Still, s. r. o., přestože si byl vědom skutečnosti, že šek je padělaný a že není oprávněn jménem M. D. vystupovat, čímž se pokusil způsobit škodu ve výši 21.663.000 Kč. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením odvolacího soudu bylo jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání. Konečně usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto coby podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu. Má za to, že postupem obecných soudů a jejich rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak rozsáhle rekapituluje obsah své argumentace uplatněné v rámci obhajoby, resp. opravných prostředků a obsah argumentace obecných soudů, k níž se vymezuje. Soudu prvého stupně konkrétně v ústavní stížnosti vytýká, že de facto nerespektoval pokyn k provedení znaleckého posudku ve vztahu k pravosti předloženého šeku. Tento pokyn mu byl dán odvolacím soudem ve zrušovacím usnesení č. j. 6 To 103/2010-577 ze dne 16. prosince 2010. Nad to soud prvního stupně zamítl návrh na provedení tohoto důkazu, učiněný obhájcem stěžovatele, jako nadbytečný. Všem obecným soudům vytýká, že nebyla prokázána subjektivní stránka údajně spáchaných trestných činů a nedošlo tedy k důslednému uplatňování odpovědnosti za zavinění. To je dáno tím, že se obecné soudy nezabývaly v potřebném rozsahu jeho relevantními námitkami, které byly v rámci řízení vzneseny, zejména pak ve vztahu k rozsahu a úrovni vedeného dokazování. To bylo vedeno nejen v nedostatečném rozsahu, ale do určité míry i jednostranně. Ovšem úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Dále zpochybňuje věrohodnost svědkyně W. Podle stěžovatele je otázkou, zda s použitím spisového materiálu ve věci, ve které je svědkyně W. trestně stíhána, nebylo možno provést další důkazy, které by vnesly více světla do otázky, zda a do jaké míry je její výpověď věrohodná. V rámci řízení před obecnými soudy byla tato svědkyně konfrontována s přepisy záznamů telefonických rozhovorů, které měla vést se stěžovatelem, přičemž tuto skutečnost popřela. Tyto přepisy byly nesporně provedeny z originálních nahrávek zachycených na zvukových nosičích, přičemž obecné soudy neřešily např. možnost zadání znaleckého posudku ve vztahu k těmto hlasovým záznamům, zaměřeného na ztotožnění hlasu svědkyně.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Již jen z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že stěžovatel opakuje argumentaci, kterou uplatnil v průběhu celého trestního řízení, a to ve zcela shodném smyslu i rozsahu. Z obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů je pak zřejmé, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele podrobně vypořádaly. Tak z odůvodnění usnesení odvolacího soudu č. j. 6 To 103/2010-577 ze dne 16. prosince 2010 ve vztahu k dokazování pravosti, resp. falešnosti stěžovatelem uplatněného šeku, bylo výslovně uvedeno, že je třeba se v prvé řadě obrátit na výstavce tohoto šeku. Teprve pro případ, že touto cestou nebude možné dostatečně zjistit, co vypovídá o tom, že je předmětný šek falešný, bude nutno přibrat znalce příslušného oboru. V napadeném usnesení odvolacího soudu je pak zcela jasně vyloženo, že se soud prvního stupně oním závazným pokynem řídil, když zajistil podrobné a relevantní vyjádření výstavce šeku k dané otázce a toto vyjádření nechal přeložit do českého jazyka. Za této okolnosti bylo přibrání znalce evidentně nadbytečné, když stěžovatel sám v průběhu řízení nijak nezpochybňoval skutečnost, že jím uplatněný šek se ukázal být falešný. Konečně stěžovatel sám v této otázce výslovně v ústavní stížnosti uvádí, že jeho důkazní návrh - přibrání znalce - byl soudem prvního stupně zamítnut pro nadbytečnost. Jak z formálního tak i z materiálního hlediska tedy nelze hovořit o opomenutí důkazu.
6. Pokud jde o věrohodnost výpovědi svědkyně W., tak se obecné soudy prvního i druhého stupně shodly jednak na tom, že komplex provedených důkazů neumožňuje závěr o nevěrohodnosti předmětné výpovědi. Současně ovšem oba obecné soudy dospěly k závěru, že i kdyby byla pravdivá verze stěžovatele, totiž že stěžovatel získal předmětný šek od svědkyně W. a uplatnil jej v bance na její pokyn, tak by to nemělo podstatný vliv na rozhodnutí o vině a trestu. Bylo totiž bezpečně prokázáno, že to byl právě stěžovatel, kdo předložil bance pod falešnou identitou předmětný šek k proplacení na účet vlastní firmy. Proti tomu se ovšem stěžovatel nikdy nevymezoval a byl provedenými důkazy bezpečně usvědčen, jak naznaly obecné soudy.
7. S tím konečně souvisí stěžovatelova námitka ohledně subjektivní stránky trestného činu, konkrétně povědomosti stěžovatele o tom, že jím uplatněný šek byl falešný. Tu obecné soudy vyvodily stručně řečeno z toho, že stěžovatel nebyl schopen přesvědčivě vyložit hospodářský důvod, pro který peníze získané proplacením šeku měla získat podle stěžovatelova pokynu bance jeho firma, když podle jeho obhajoby byl šek svědkyně W. Obecné soudy přitom vyzdvihly skutečnost, že se verze stěžovatele vyvíjely, aniž by některá z nich byla přesvědčivá, resp. přesvědčivě prokázána. Dovolací soud pak k této námitce stěžovatele přiléhavě vyložil, že se vztahuje k jiným skutkovým závěrům, než ke kterým dospěly obecné soudy prvního a druhého stupně.
8. Ze shora vyloženého tedy vyplývá, že se obecné soudy všemi aspekty daného případu a všemi námitkami stěžovatele důkladně zabývaly, své závěry opřely o řádně provedené důkazy a vyložily je způsobem, který nelze považovat za nelegitimní. Stěžovatelovy námitky, které ve vlastním zájmu z celku závěrů obecných soudů vytrhává některé okolnosti a pomíjí jiné, jsou pouhou polemikou, navíc polemikou opakovanou, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny.
9. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu