ECLI:CZ:US:2012:2.US.3460.12.1
sp. zn. II. ÚS 3460/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti P. K. a P. K., zastoupeni Mgr. Jiřím Urbánkem, advokátem advokátní kanceláře Na kozačce 7, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 34 C171/2011-135 ze dne 9. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým jim bylo uloženo zaplatit na účet soudu zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 10 000 Kč do 10ti dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stěžovatelé namítají, že pro vydání napadeného rozhodnutí nebyly splněny podmínky dle §141 odst. 1 o.s.ř., dle nichž soud může uložit složení zálohy na provedení důkazu pouze takovému účastníkovi, který důkaz navrhl nebo v jehož zájmu z hlediska hmotného práva je prováděn.
Stěžovatelé v řízení o žalobě, kterou se žalobce vůči nim domáhá vydání bezdůvodného obohacení, provedení důkazu znaleckým posudkem nenavrhli. Soud v předmětném usnesení neuvádí, k jakým tvrzením je tento důkaz prováděn, stěžovatelé však mají za to, že provedení důkazu znaleckým posudkem je navrhováno k tvrzení, že byly splněny podmínky pro odstoupení od Smlouvy o dílo a žalobci vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Jedná se tedy o tvrzení a důkazy, kde je břemeno (a to jak tvrzení, tak i důkazní) na žalobci.
Stěžovatelé jsou proto přesvědčeni, že povinnost zaplatit zálohu na náklady důkazu znaleckým posudkem jim byla uložena bez zákonného zmocnění. Dle stěžovatelů by ústavní stížnost neměla být odmítnuta s odůvodněním, že se jedná o bagatelní věc, neboť částka, která je předmětem napadeného rozhodnutí, se pohybuje přesně na horní hranici pro určení tzv. bagatelní věci a tato ústavní stížnost se týká věci, na jejímž vyřešení je právní zájem.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek.
Ústavní soud proto musel nejprve posoudit, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zák.).
V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. K podání ústavní stížnosti tedy může zásadně dojít až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny nejsou. Stěžovatelé napadli usnesení soudu I. stupně, jímž byl ustanoven znalec, byl vymezen jeho úkol a každé ze sporných stran bylo uloženo zaplatit zálohu na znalečné ve výši 10 000 Kč. Ze strany obecného soudu jde o využití možnosti, kterou ve sporném řízení dává soudu ustanovení §127 odst. 1 o.s.ř., přičemž na Ústavním soudu není, aby přezkoumával takovéto rozhodnutí v konkrétní věci (viz např. usnesení sp. zn. IV. Ú 994/07, III. ÚS 2478/09 a IV. ÚS 1362/11).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že povinnost složit zálohu na důkaz podle předpokládané výše nákladů založená ustanovením §141 odst. 1 o. s. ř. není absolutní, citované ustanovení občanského soudního řádu totiž výslovně počítá s možností osvobození od soudních poplatků, potažmo od povinnosti složit zálohu na důkaz. O této možnosti byli stěžovatelé v napadeném usnesení poučeni.
V dané věci se především nejedná o konečné rozhodnutí, kterým by byla uložena povinnost k úhradě nákladů řízení. Uvedeným rozhodnutím o povinnosti složit zálohu na náklady řízení ani není nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude účastníkům řízení uložena povinnost k zaplacení nákladů řízení.
Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k uvedenému byl návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj