ECLI:CZ:US:2012:2.US.3475.11.1
sp. zn. II. ÚS 3475/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem v Plzni, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 933/2011 ze dne 26. července 2011, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 343/2010-1349 ze dne 16. září 2010, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. listopadu 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl k odvolání stěžovatele mimo jiné zrušen rozsudek Okresního soudu v Náchodě č. j. 11 T 166/2009-1279 ze dne 4. května 2010, a nově byl stěžovatel uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 4 písm. b) trestního zákona, a to formou pomoci. Toho se měl dopustit tím, že jako zprostředkovatel prodeje určitých nemovitostí vyplnil určité formuláře skutečnostmi, o kterých věděl, že jsou v rozporu se skutečností, i to, že takto vyplněné formuláře budou použity jako podklad pro schválení a následné uzavření uvěrové smlouvy na koupi předmětných nemovitostí. Umožnil tak obohacení žadatele o úvěr ke škodě České spořitelny, a. s. o částku nejméně 700.000 Kč. Za to a za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, za současného zrušení výroku rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 2 T 104/2010 ze dne 19. července 2010 o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, jakož i všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pozbyla-li podkladu zrušením tohoto výroku. Dále byla stěžovateli a spoluobžalovanému M. G. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně České spořitelně a. s. částku 700.000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Usnesením dovolacího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání, coby podané z jiného než zákonem uvedeného důvodu. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy zasáhly do jeho práv zaručených čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod čl. 6 odst. l a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že napadená rozhodnutí jsou věcně nesprávná. Skutkový stav nezakládal znaky popsaného trestného činu. K tomu, že vyplnil potvrzení o zaměstnání spoluobžalované K. P., se ve formě čestného prohlášení přiznal svědek F. Nic na tom nemění, že když byl eskortován z výkonu trestu k hlavnímu líčení, tak odmítl vypovídat. Stále tu totiž existovaly významné pochybnosti, zda předmětný dokument napsal stěžovatel. Stěžovateli přitom bylo vytýkáno, že vyplnil předmětné údaje s vědomím, že se tyto údaje nezakládají na pravdě, přestože spoluobžalovanou P. vůbec neznal. Odvolacímu soudu vytýká, že deformoval výpověď znalkyně z oboru písmoznalectví tak, že vyvodil, co znalkyně podle jeho názoru chtěla říci a nikoliv co skutečně řekla. Odvolací soud přitom neprovedl důkaz opětovnou výpovědí znalkyně, aby zjednal v této věci jasno. Konečně většina slyšených svědků byla nevěrohodná, protože svými výpověďmi sledovali především vlastní zájmy. Za této situace měly podle stěžovatele obecné soudy důsledně aplikovat zásadu in dubio pro reo a nikoliv hodnotit části výpovědi svědků za pravdivé a jiné nikoliv, když tento názor přesvědčivě nevyložily. Své výhrady stěžovatel opírá o právní názory obsažené v nálezech sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), sp. zn. III. ÚS 258/99 (N 148/16 SbNU 99), sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), sp. zn. IV. ÚS 260/05 (N 86/45 SbNU 259) a III. ÚS 224/04 (N 116/34 SbNU 213).
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Lze-li v trestní věci dospět na základě provedeného dokazování k několika co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, má soud povinnost přiklonit se k té z nich, jež je pro obviněného nejpříznivější, tzn. povede k jeho zproštění obžaloby. Nedodržením této povinnosti porušuje soud princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. listopadu 2009). Nicméně uplatnění této zásady je na místě až tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (sp. zn. IV. ÚS 154/2002, N 37/28 SbNU 448; aj.).
6. Ze shora vyloženého zásadního přístupu tedy v žádném případě nelze vyvodit, že by v situaci, kdy je k dispozici nějaký důkaz rozporný s obžalobou, anebo je vůbec důkazní situace složitá, bylo vždy nezbytné postupovat podle zásady in dubio pro reo jak ve svém důsledku tvrdí stěžovatel. Tím by totiž obecné soudy, coby orgány veřejné moci evidentně rezignovaly na plnění pozitivních povinností na poli základních práv a svobod, které na sebe stát převzal, a které se prosazují prostředky trestního práva. Toho si evidentně byly obecné soudy vědomy, a proto důsledně postupovaly v souladu se shora uvedeným přístupem. Konečně stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti, je ve zcela shodném smyslu a rozsahu patrná již v narativní části rozsudku odvolacího soudu, pokud je rekapitulováno odvolání stěžovatele, stejně jako v hodnotící části, pokud je rekapitulována obhajoba stěžovatele v řízení před soudem prvního stupně, a přiměřeně totéž lze vysledovat i v odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu. Přitom je z odůvodnění obou těchto rozhodnutí zřejmé, že se námitkami stěžovatele obecné soudy vždy zabývaly. Již jen proto lze námitky považovat za polemiku, jež neposouvá věc do ústavněprávní roviny. Nic na tom nemění, že je argumentace stěžovatele (stále) opřena o právní názory obsažené v různých rozhodnutích Ústavního soudu, protože ty evidentně vycházejí z jiné skutkové situace než je nyní posuzována.
7. Tak je z odůvodnění odvolacího soudu především patrno, že již soud prvního stupně reagoval na předložení čestného prohlášení svědka F. tím, že jej předvolal, jak ostatně uvádí i sám stěžovatel. V důsledku jeho odepření výpovědi, vyhodnocení obsahu čestného prohlášení a výpovědi znalkyně z oboru písmoznalectví pak neshledal, že by prohlášení svědka F. zakládalo pochybnost ve vztahu k trestné činnosti, která je stěžovateli vytýkána. Pokud jde o vyhodnocení svědeckých výpovědí je patrné, že obecné soudy obezřetně vycházely jen z těch částí těchto důkazů, které měly logickou souvislost s jinými provedenými důkazy (listinami, svědeckými výpověďmi, anebo výpověďmi spoluobžalované P.), anebo jsou jimi podporovány. Odvolací soud rovněž velmi podrobně rozebral, proč nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele, zejména opakovanému výslechu znalkyně a jak v této souvislosti výpověď znalkyně hodnotí. Ústavní soud tedy uzavírá, že odvolací soud se v souladu s procesním předpisem, logicky a jasně vypořádal s námitkami stěžovatele, a proto lze jeho postup a rozhodnutí považovat za ústavně souladné. S ohledem na to lze považovat za ústavně souladný i postup dovolacího soudu, který pro absenci extrémních excesů podřízených soudů neměl kompetenci k meritornímu přezkumu.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu