ECLI:CZ:US:2012:2.US.3504.12.1
sp. zn. II. ÚS 3504/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. H., zastoupeného Mgr. Šárkou Petráňovou, advokátkou se sídlem Klidná 69, Rudolfov, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 23 C 118/2011-109 ze dne 7. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 9. 2012, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 věta první Ústavy České republiky. Stěžovatel namítá, že byť byl v rozsudku poučen o nepřípustnosti odvolání, předmětná faktura zněla ve skutečnosti na částku 11 832 Kč včetně DPH a po slevě provedené žalobcem je pouze o 161 Kč vzdálena hranici bagatelního sporu; příslušenství více než trojnásobně převyšuje jistinu. Má proto za to, že nepřípustnost odvolání se za těchto okolností příčí právu na spravedlivý proces. Poukazuje též na to, že v řízení navrhl výslech znalce, soud však tento návrh pominul. Pokud soud uvedl jako podstatnou skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádný písemný doklad o reklamaci první opravy, stěžovatel připomíná, že vadu reklamoval telefonicky, což bylo prokázáno. Důvod rozhodnutí nemá dle stěžovatele oporu v platném právu, konkrétně v §631 a násl. občanského zákoníku.
Z obsahu napadeného rozsudku bylo zjištěno, že žalobce M. K., s.r.o., se žalobou domáhal vůči stěžovateli zaplacení částky 9 939 Kč s příslušnými úroky z prodlení. Žalovaná částka představovala fakturou vyúčtovanou cenu za poskytnuté plnění - výměnu spínací skříňky na motorovém vozidle stěžovatele. Okresní soud uvedeným rozsudkem žalobě v plném rozsahu vyhověl a současně stěžovateli uložil povinnost k náhradě nákladů řízení a nákladů za zpracovaný znalecký posudek.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadeného rozsudku dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k tzv. bagatelním věcem, neboť dává jasně najevo, že v těchto případech je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení soudů přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. Je tomu tak proto, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Jak Ústavní soud uvedl např. v usnesení ze dne 7. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 2538/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí, u nichž je vyloučen řádný opravný prostředek, byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Lze odkázat na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby vrcholné státní orgány byly odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny.
K námitce stěžovatele, že v jeho případě žalovaná částka vzhledem k přiznanému příslušenství podstatně přesahuje hranici bagatelního sporu, je nutno uvést, že rozhodným pro posouzení přípustnosti odvolání je předmět řízení v době rozhodování, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky a nákladům řízení. Okresní soud tedy vzhledem k přiznanému (i žalovanému) peněžnímu plnění nepochybil, pokud stěžovatele v souladu s ustanovením §202 odst. 2 o. s. ř. poučil o nepřípustnosti odvolání.
V řízení před Ústavním soudem není hranice bagatelnosti věci určena žádnou pevnou peněžní částkou, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv. V projednávané věci však pochybení signalizující extrémní vybočení obecného soudu ze standardů pro postup při zjišťování skutkového stavu či jeho právního hodnocení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel sice namítá, že k jeho návrhu měl být proveden výslech znalce, s jehož závěry polemizuje, obdobně jako s dalšími provedenými důkazy, tato skutková polemika však není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat obecným soudem provedené dokazování, pokud v postupu soudu nezjistí zjevnou libovůli. Nic takového však v projednávané věci nezaznamenal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu