ECLI:CZ:US:2012:2.US.3507.11.1
sp. zn. II. ÚS 3507/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem Praha 1, Havlíčkova 15, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 473/2011 ze dne 28. 4. 2011, usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 368/2010 ze dne 23. 9. 2010 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 2 T 122/2008 ze dne 18. 6. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 11. 2011, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel je přesvědčen, že nejde o "fair" proces, pokud nalézací soud po podrobném dokazování nejprve rozhodne zprošťujícím rozsudkem, který je i z formálních důvodů zrušen, a poté beze změny důkazní situace vydá po krátkém hlavním líčení odsuzující rozhodnutí, aniž by vysvětlil své myšlenkové pochody. Za stejně nespravedlivé pokládá i usnesení odvolacího soudu, které vydal senát v jiném složení než předchozí dvě zrušující rozhodnutí, aniž by byly splněny závažné důvody, které by odůvodňovaly výjimku v obsazení soudu. Odvolací soud se nadto vyhnul základní otázce důkazního řízení, a to skutečnosti, že výpověď poškozené nebyla spontánní, což je zřejmé z videonahrávky, přičemž soudům uniklo, že přepis výpovědi byl proveden účelově, neboť není přesným přepisem průběhu výslechu. K tomu dále uvádí, že uvedený důkaz byl před ním zatajován, stěžovatel od počátku marně žádal o pořízení kopie záznamu, a poskytnut mu byl až na popud zastupující předsedkyně Okresního soudu Praha-západ. Klade si tedy otázku, proč krajský soud k jeho výhradám vůči zjevnému ovlivňování a připravování svědkyně B. H. nezaujal žádné stanovisko. Znovu opakuje, že záznam výslechu mohl být někým upraven, ale přesto obsahuje pasáže, které soud neměl opomenout, z nichž stěžovatel vyvozuje, že nezletilá byla před výslechem ovlivňována psycholožkou a že jí byly kladeny sugestivní otázky. Soudy však nevěnovaly způsobu výslechu nezletilé pozornost a nepodrobily jej řádnému rozboru. Má za to, že řízení bylo krom prvého zprošťujícího rozhodnutí výrazně poznamenáno mateřsko-ochranářským syndromem ze strany vyšetřující policistky, psycholožky, státní zástupkyně i senátu, v němž převažovaly ženy, a byla tak porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obžalovaného. V další části ústavní stížnosti stěžovatel líčí okolnosti případu, naznačuje motiv výpovědi nezletilé a zdůrazňuje, že znalci z oboru sexuologie bezpečně zjistili, že ho nezletilé děti a dívky sexuálně nepřitahují.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud a Krajský soud v Praze.
Nejvyšší soud plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podrobně uvedl, proč bylo dovolání stěžovatele odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil přesvědčení, že v dovolacím řízení nedošlo k porušení právních norem účinných v trestním řízení ani ústavně zaručených práv stěžovatele, proto nepovažuje ústavní stížnost za opodstatněnou.
Krajský soud v Praze poukázal na to, že otázce hodnocení věrohodnosti stěžejního důkazu - výpovědi poškozené se věnoval v napadeném usnesení, na jehož obsah plně odkazuje. K námitce ohledně nesprávného obsazení senátu, jímž mělo dojít k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, uvedl, že obsazení senátu bylo dáno rozvrhem práce, o čemž byl stěžovatel informován i v dovolacím řízení. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství a Nejvyšší státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka vzdala, Nejvyšší státní zastupitelství nad tento rámec uvedlo, že považuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za správné a ústavně konformní, neboť v obsazení senátu odvolacího soudu nedošlo k žádnému pochybení a ostatní námitky stěžovatele měly povahu ryze skutkových výhrad, na něž se rozsah dovolacích důvodů nevztahuje.
V replice na podaná vyjádření stěžovatel upozornil na to, že z usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že se dovolací soud striktně držel zákona, proto ho zarážejí jeho úvahy týkající se procesních otázek provázejících rozhodování soudů, jimiž by se neměl vůbec zabývat.
Z obsahu spisu Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 2 T 122/2008 bylo zjištěno, že soud prvního stupně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Stěžovatel podal proti rozsudku okresního soudu odvolání, které Krajský soud v Praze dalším napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítl. O dovolání stěžovatele, opřeného o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením, jímž toto dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví, vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34).
Ústavní soud se s ohledem na stížnostní argumentaci (stěžovatel napadá správnost učiněných skutkových zjištění včetně úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů, přičemž zejména zpochybňuje věrohodnost svědecké výpovědi nezletilé poškozené, kterou označuje za zmanipulovanou) zaměřil na posouzení otázky, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s provedenými důkazy v duchu zásady trestního řízení, vyjádřené v ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Dle citovaného ustanovení hodnotí orgány činné v trestním řízení důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nepominutelná je transparentnost rozhodování, tj. důkazní postup popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Zákonodárce vložil uvedený požadavek do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu).
Po přezkoumání přiloženého spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy zpronevěřily shora vymezeným zásadám trestního řízení. Soud prvního stupně sice svým prvním rozsudkem stěžovatele zprostil obžaloby, k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele však krajský soud uvedený rozsudek zrušil s tím, že způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, neodpovídá požadavkům §2 odst. 6 tr. ř., a jeho skutkové závěry jsou tak nepřesvědčivé. Z odůvodnění jeho zrušujícího usnesení vyplývá, že se na rozdíl od soudu prvního stupně podrobně seznámil jak s protokolem o výslechu nezletilé, tak i s videozáznamem tohoto výslechu a neshledal v jeho vedení žádné pochybení. Otázky, které byly poškozené kladeny, vyslýchanou nenaváděly k tomu, jak má odpovědět, poškozená odpovídala spontánně, přirozeně a plynule, přičemž výslechu byli přítomni krom vyslýchající komisařky i zástupkyně orgánu sociálně právní ochrany dětí, soudce, klinická psycholožka - znalkyně a psycholožka Dětského krizového centra, všichni bez námitek proti způsobu jeho vedení. Odvolací soud se přesvědčil, že nezletilá nebyla otázkami psycholožky nepřípustně ovlivňována, sama jednání stěžovatele popisovala i demonstrovala a soudce neměl žádný důvod do výslechu zasahovat. Připomněl i závěry znaleckého zkoumání osobnosti nezletilé znalci z oboru psychiatrie a psychologie a další důkazy, které přispívají k posouzení, zda výpověď nezletilé je věrohodná či nikoliv, jimiž se však soud prvního stupně rovněž nezabýval. Nalézací soud poté vydal odsuzující rozsudek, který byl odvolacím soudem opět zrušen, tentokrát s odůvodněním, že se soud prvního stupně zjevně neřídil závaznými pokyny uvedenými v prvním zrušujícím rozhodnutí, a odsuzující rozsudek tak trpí stejnými vadami jako předchozí zprošťující. Opakovaně proto soudu uložil, aby provedl stěžejní důkaz pro posouzení věrohodnosti výpovědi nezletilé, a to videozáznam o jejím výslechu a poté, aby řádně zhodnotil všechny provedené důkazy s tím, že se nemůže omezit pouze na výpověď nezletilé. Z dalšího odsuzujícího rozsudku, napadeného ústavní stížností, je zřejmé, že nalézací soud splnil pokyny odvolacího soudu, u hlavního líčení přehrál videozáznam o výslechu poškozené a také ho řádně zhodnotil samostatně i v kontextu ostatních důkazů, což ostatně konstatoval i odvolací soud v napadeném usnesení.
Z uvedeného přehledu rozhodně nevyplývá, že by soudní řízení ve svém celku nebylo "fair procesem", jak naznačuje stěžovatel. Nalézací soud provedl důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž splnil pokyny, uložené mu ve zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu. V rozsudku napadeném ústavní stížností provedené důkazy řádně zhodnotil; vzájemně je konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jednotlivým důkazům přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o usvědčující výpověď nezletilé poškozené, o jejíž věrohodnosti soud nepochyboval s ohledem na další provedené důkazy, které jednotlivě zmínil v odůvodnění svého rozhodnutí. Soud si byl vědom toho, že výpověď poškozené je klíčovým důkazem, a proto jí věnoval náležitou pozornost. Při posouzení její věrohodnosti měl velký význam znalecký posudek k její osobě, přičemž jak znalkyně z odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, tak znalec psychiatr setrvali na závěrech svého písemného posudku, že u poškozené nebyly zjištěny sklony k fabulaci a že je schopna zapamatovat si prožitý děj a reprodukovat jej. Pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené, kterou stěžovatel v průběhu řízení zpochybňoval, je vedle závěru znalců, také významný videozáznam o jejím výslechu, přičemž nalézací soud ani soud odvolací neshledaly po jeho zhlédnutí ve vedení výslechu žádné pochybení. Pokud stěžovatel namítá, že mu byl tento videozáznam odpírán, z ústavního hlediska je rozhodující, že důkaz jeho přehráním byl u hlavního líčení dne 18. 6. 2010 proveden, čímž byla obhajobě dána možnost k uplatnění jejích práv, a že byl tento důkaz hodnocen jednotlivě i ve vzájemném kontextu s ostatními důkazy. Ústavní soud se ztotožňuje se závěrem obecných soudů, že vzhledem k nízkému věku poškozené od ní nelze očekávat samostatnou výpověď o prožité události, a že proto muselo dojít ke komunikaci mezi policistkou a poškozenou, případně psycholožkou a poškozenou formou vhodných dotazů na události, které prožila a které posléze reprodukovala, a to tak, aby mohly být získány relevantní informace. Stěžovatel sice naznačuje, že mohlo dojít k ovlivňování poškozené, což však vylučuje okolnost, že jejímu výslechu byly krom vyslýchající komisařky přítomny i další osoby a především soudce okresního soudu coby garant prováděného úkonu, a žádná z těchto osob neměla žádné námitky proti způsobu vedení výslechu. Nelze také opomenout, že věrohodnost výpovědi poškozené je dále podporována dalšími provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků H. a A.
Pokud stěžovatel poukazuje na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - sexuologie, podle něhož netrpí žádnou psychickou či sexuologickou poruchou ani pedofilní preferencí, v tomto směru je třeba připomenout stanovisko odvolacího soudu k uvedené námitce, že znalec současně ani nevyloučil, že by se stěžovatel nemohl posuzovaného jednání dopustit, neboť se mohlo jednat o náhradní uspokojení, experiment či momentální nápad v situaci, kdy s poškozenou ležel pod dekou (stěžovatel ve své výpovědi u hlavního líčení připustil, že po určitou dobu s nimi nikdo další v místnosti nebyl).
Věcí se ostatně zabýval i soud dovolací. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že si byl vědom toho, že v případě extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy může do skutkového základu napadeného rozhodnutí zasáhnout. V předmětné trestní věci však neshledal, že se o takovou situaci jednalo a uzavřel, že skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny rozhodné okolnosti pro posouzení jednáni stěžovatele jako trestného činu, jímž byl pravomocně uznán vinným. V uvedeném duchu vyznělo i vyjádření Nejvyššího soudu, v němž vyslovil přesvědčení, že k porušení zákonných ani ústavních norem nedošlo.
Ke specifikům projednávané věci je třeba poznamenat, že řízení o sexuálních deliktech páchaných na dětech klade na postup orgánů činných v trestním řízení při shromažďování a provádění důkazů mimořádné nároky. V případě trestného činu podle §242 odst. 1, 2 trestního zákona spáchaného na nezletilém dítěti nelze zcela vyloučit existenci vymyšleného obvinění, na které poukazoval stěžovatel. Tuto okolnost musí samozřejmě orgány činné v trestním řízení vzít při hodnocení výpovědi takového svědka náležitě v úvahu, což však neznamená, že by tuto výpověď bylo třeba a priori diskvalifikovat a hodnotit jako nevěrohodnou. Takové hodnocení je s ohledem na výše uvedené zásady plně v kompetenci obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 165/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. Obecné soudy v posuzované věci takto postupovaly. Pokud dospěly k závěru o vině stěžovatele, tento závěr s ohledem na výše uvedené nesvědčí o možné libovůli v rozhodování.
Stran námitky stěžovatele, že rozhodnutí o odvolání ze dne 23. 9. 2010 vydal senát krajského soudu v jiném složení než dvě předcházející zrušující rozhodnutí, je možno odkázat na závěry vyslovené v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který se touto námitkou zabýval věcně a neshledal ji důvodnou. Součástí základního práva na zákonného soudce je zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Požadavek na zákonného soudce není možné absolutizovat, neboť existují situace (nemoc, dovolená, pracovní cesta, rezignace na soudcovskou funkci apod.), kdy senát nebude moci rozhodovat v původně určeném složení. V takovém případě musí být nahrazování nepřítomných soudců, stejně jako složení senátů, předvídatelné, tj. řídit se předem stanovenými pravidly obsaženými v rozvrhu práce. Pokud dovolací soud ověřil, že obsazení uvedeného senátu krajského soudu odpovídalo pravidlům stanoveným rozvrhem práce, nelze dospět k závěru, že by se jednalo o netransparentní určení senátu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů v napadeném trestním řízení bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces i další namítaná práva garantovaná Listinou. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu