ECLI:CZ:US:2012:2.US.3514.11.1
sp. zn. II. ÚS 3514/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelů H. G. a J. K., oba zastoupeni JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. 9. 2011 č.j. 28 Cdo 617/2011-152, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2010 č.j. 30 Co 204/2010-118 a Okresního soudu Praha-východ ze dne 1. 10. 2009 č.j. 4 C 528/2008-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, čl. 6 a čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rovněž uvedený rozsudek Okresního soudu Praha-východ, jímž bylo zastaveno řízení o určení, že v žalobě specifikované pozemkové parcely v katastrálním území Šestajovice u Prahy byly ke dni 12. 10. 2008 ve výlučném vlastnictví J. K. (otce stěžovatelů) a byla jím zamítnuta žaloba o vyklizení označených pozemků. Obecné soudy své rozhodnutí založily na zjištění, že určení vlastnického práva k předmětným pozemkům vůči totožným žalovaným se domáhal již právní předchůdce žalobců, tedy jejich otec J. K., v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 66/2004, přičemž žaloba byla rozhodnutím ze dne 16. 11. 2005 zamítnuta. Prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno odvolacím soudem, následně podané dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty. Vzhledem k tomu, že i v projednávané věci stěžovatelé opírají žalobu o určení vlastnického práva jejich právního předchůdce k označeným nemovitostem o tytéž skutečnosti, které byly předmětem posouzení již v předchozím řízení, brání projednání žaloby na určení vlastnického práva překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o.s.ř.), jež je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (§104 odst.1 o.s.ř.). Žaloba o vyklizení nemovitostí - pozemků (jako prostředek ochrany podle §126 obč. zák.) byla zamítnuta, neboť stěžovatelé nejsou nositeli tvrzeného vlastnického práva a k podání žaloby proto nejsou věcně legitimováni. Dovolání proti rozhodnutí krajského soudu bylo odmítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují se závěry obecných soudů, vyslovenými v předchozím řízení, dle nichž jejich právní předchůdce, který se nemohl domáhat vydání majetku podle zák. č. 229/1991 Sb., protože nesplňoval kritéria oprávněné osoby (nebyl občanem ČR), se nemůže domáhat určení vlastnického práva podle obecných předpisů. Uvádí, že jim je sice známo stanovisko Pl. ÚS - st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005, ve kterém plénum Ústavního soudu zaujalo právní názor, že majetková práva, která jejich držitelé pozbyli v období let 1948-1989, nelze obnovit jinak než za použití restitučních předpisů jako předpisů speciálních ve vztahu k občanskému zákoníku a naopak nelze použít tohoto zákoníku jako předpisu obecného podle právního principu lex specialis derogat generali, nicméně jsou přesvědčení, že uvedený názor nelze přijmout absolutně a je třeba v určitých případech připustit výjimky.
Stěžovatelé rovněž nesouhlasí se stanoviskem soudů, dle nějž projednání věci bránila překážka věci rozsouzené. Namítají, že soudy všech tří stupňů se zabývaly pouze otázkou identity účastníků, a to i když tento aspekt řízení není pro věc podstatný. Za podstatné považují, že zcela jinak byl tvrzen a uplatňován naléhavý právní zájem v případě tohoto řízení, v němž se žalobci domáhali určení, že jejich otec byl vlastníkem předmětných pozemků ke dni své smrti proto, aby mohli uspět v dědickém řízení a mohli zdědit předmětné pozemky. Jednalo se tedy o jiné konkrétní skutkové okolnosti naléhavého zájmu, než byly tvrzeny v řízení původním. Otázka vlastnictví k pozemkům na straně otce žalobců ke dni jeho smrti dosud v řízení projednána nebyla a ani o ní nebylo rozhodnuto. Stěžovatelé poukazují na to, že v řízení uváděli, že uplynul delší čas než 3 roky od vyhlášení původního rozsudku Krajského soudu v Praze.
Ve vztahu k řízení o vyklizení předmětných nemovitostí stěžovatelé namítají, že žaloba byla bez projednání věci samé zamítnuta, aniž by proběhlo jakékoli řízení a byly provedeny jakékoli důkazy, přestože byly nabídnuty.
Stěžovatelé také pro úplnost dodávají, že ačkoliv k soudní rehabilitaci jejich otce došlo v roce 1990, kdy bylo vydáno rozhodnutí rušící všechna předešlá nezákonná rozhodnutí, navazující dále probíhající soudní řízení trvají prakticky již 20 let, což považují za vážný důvod k vyhovění ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelé se ze strany Ústavního soudu domáhají přehodnocení závěrů obecných soudů, vyslovených v předchozím řízení, ohledně nemožnosti domáhat se vlastnického práva, jež bylo pozbyto v období let 1948-1987, určovací žalobou dle obecných ustanovení občanského zákoníku, ačkoliv v projednávané věci nebyly důvodem nevyhovění návrhu. Vzhledem k uvedenému se Ústavní soud argumentací ústavní stížnosti v tomto směru ani nemohl zabývat. Ústavní soud však zdůrazňuje, že od své dosavadní judikatury se v tomto směru při projednávání srovnatelných věcí neodchyluje a jeho závazná judikatura je respektována v rozhodovací činnosti obecných soudů.
Jako opodstatněný Ústavní soud neshledal ani požadavek stěžovatelů na přehodnocení závěru obecných soudů ohledně existence překážky věci rozhodnuté.
Ústavní soud předesílá, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy se návrhem stěžovatelů řádně zabývaly a důkladně posuzovaly, zda jsou dány podmínky svědčící existenci překážky věci rozsouzené, tedy, zda se jedná o tentýž předmět řízení, kdy nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku) a řízení se týká týchž osob, nebo osob, jež vystupují jako právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. Závěrům, dle nichž v projednávané věci, stejně jako v již dříve skončené věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 66/2004, je uplatněn nárok na určení vlastnického práva téže osoby, resp. právního předchůdce stěžovatelů, k týmž nemovitostem, opřený o stejná skutková tvrzení, přičemž ani nyní tvrzený důvod pro uplatnění nároku (zjištění okruhu majetku zůstavitele pro účely řízení o dědictví) z nyní posuzované věci jinou věc (s odlišným skutkovým základem) nečiní, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ústavní soud rovněž podotýká, že žaloba, kterou se právní předchůdce stěžovatelů domáhal určení, že je vlastníkem stejných nemovitostí, byla meritorně projednána a zamítnuta s tím, že k obnovení vlastnického práva nemohlo mimo rámec restitučních předpisů dojít. Žaloba tedy nebyla zamítnuta pouze z formálních důvodů, například pro nedostatek naléhavého právního zájmu na žádaném určení, který by eventuálně mohl být v dalším řízení dán.
Za daných okolností nelze považovat za ústavně rozporný ani závěr, dle nějž stěžovatelé nejsou věcně legitimováni k podání žaloby na vyklizení nemovitostí. Z uvedeného důvodu se obecné soudy v tomto směru opodstatněně nezabývaly dokazováním.
Důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti rovněž nemůže být okolnost, že ve věci nadále probíhají řízení, jimiž se stěžovatelé, přes uvedená pravomocná rozhodnutí domáhají, aby jejich nároku bylo vyhověno. V občanskoprávním řízení se uplatňuje zásada "nechť si každý střeží svá práva", která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelé dovolávají, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Vzhledem k tomu, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, Ústavní soud návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu