ECLI:CZ:US:2012:2.US.3517.11.1
sp. zn. II. ÚS 3517/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. M. R., zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem, se sídlem Daliborova 648/10, 102 00 Praha 10, směřující proti výroku IV. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. března 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení jednotlivých výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní a jinou právní ochranu a práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")], dále že soudními rozhodnutími došlo k porušení zákazu libovůle a svévole při aplikaci práva, porušení rovnosti účastníků řízení, porušení zákazu diskriminace, jakož i k zásahu do práva na spravedlivou odměnu za práci (čl. 28 Listiny).
2. Žalobkyně (stěžovatelka) se žalobou domáhala, aby bylo žalované (Česká republika - Ministerstvo zahraničních věcí) uloženo přidělovat jí práci dle platné pracovní smlouvy a aby jí žalovaná zaplatila částky 925.530,96 Kč a 110.062,35 EUR, oboje s úroky z prodlení podrobně v žalobě specifikovanými, a to z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru. Žalobkyně vykonávala práci diplomata zastupitelského úřadu v Madridu a zároveň zastávala i funkci designované ředitelky Českého centra tamtéž. Podle pracovní smlouvy na dobu neurčitou byl místem výkonu práce Madrid, s tím, že jako designovaná ředitelka měla připravit v Madridu otevření Českého centra a po jeho otevření měla být jeho ředitelkou. Dříve než bylo České centrum oficiálně otevřeno, dala jí žalovaná dne 25. dubna 2003 výpověď z pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 20. března 2008, č. j. 27 C 3/2006-125, ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobkyni 458.613 Kč s úrokem z prodlení ve výroku podrobně specifikovaným. Výrokem II. žalobu, co do částky 466.917,96 Kč a 110.062,35 EUR oboje s úrokem z prodlení ve výroku specifikovaným, zamítl. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyní uplatněný nárok rozdělil soud prvního stupně na období od 7. května 2003 do 30. června 2003, který posoudil samostatně jako nárok na náhradu mzdy z důvodu překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu §130 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, v tehdy platném znění (dále jen "zákoník práce"), a za tuto dobu jí přiznal částku 34.495,50 Kč. Za období od 1. července 2003 do 31. prosince 2006 posoudil soud prvního stupně nárok žalobkyně jako náhradu mzdy z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu §61 odst. 1 zákoníku práce, přičemž za toto období přiznal žalobkyni částku výši 424.117,50 Kč, když náhradu mzdy za toto období snížil v důsledku žádosti žalované podle §61 odst. 2 zákoníku práce pouze na jednu polovinu. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně se mohla od 1. ledna 2004 "v zásadě za rovnocenných podmínek" zapojit do práce u Ministerstva kultury České republiky na volném pracovním místě v zahraničním odboru zaměřeném na evropskou agendu, a to i včetně podmínek platových (později též i u ministerstva zdravotnictví na pozici ředitelky odboru mezinárodních vztahů a evropské integrace či u ministerstva práce a sociálních věcí na pracovním místě zaměstnance oddělení mezinárodní spolupráce). Požadavek na zaplacení částky 110.062,35 EUR, která měla představovat žalobkyni nevyplacenou náhradu zvýšených životních nákladů za období od 7. května 2003 do 31. prosince 2006, posoudil soud prvního stupně podle §187 odst. 2 zákoníku práce a odmítl jej s tím, že náhrada zvýšených životních výdajů ve smyslu nařízení vlády č. 62/1994 Sb. má charakter cestovní náhrady a že jejím účelem je kompenzovat zaměstnanci náhradu zvýšených životních nákladů spojených s pobytem v zahraničí. Jestliže však zaměstnanec práci v zahraničí nevykonává a není tam fyzicky přítomen, což byl i případ žalobkyně v žalovaném období, tak k žádnému zvýšení životních výdajů tohoto zaměstnance nedochází a nemůže mu tak ani vznikat škoda.
4. Městský soud v Praze, poté co jeho první rozsudek ve věci ze dne 18. září 2008, č. j. 20 Co 279/2008-164, byl v části, kterou změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a žalobě ohledně částky 379.288,50 Kč s úrokem z prodlení vyhověl, zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2010, č. j. 21 Cdo 1788/2009-226, rozhodl nově rozsudkem ze dne 20. října 2011, č. j. 20 Co 279/2008-263, jsa vázán právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu, tak, že zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 342.590,25 Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně části 36.698,25 s příslušenstvím jej změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit žalobkyni. Městský soud v Praze v souladu se stanoviskem dovolacího soudu konstatoval, že místo výkonu práce není z pohledu §61 odst. 2 zákoníku práce zásadní, a proto přisvědčil závěru prezentovanému soudem prvního stupně, že žalobkyně se mohla zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek zásadně rovnocenných těm, které vykonávala podle pracovní smlouvy u žalované. Městský soud v Praze považoval argumentaci žalobkyně, že její příjem z práce pro žalovanou by byl navyšován valutovou náhradou zvýšených životních nákladů v zahraničí, za nepřípadnou, neboť tato náhrada není součástí mzdy, ale pouze kompenzací zvýšených životních nákladů v zahraničí. Městský soud v Praze tedy ve shodě s názorem soudu prvního stupně, který byl akceptován i soudem dovolacím, přiznal důvodnost snížení náhrady mzdy na jednu polovinu za dobu přesahující šest měsíců vzhledem k reálné možnosti zaměstnání žalobkyně v odpovídající pracovní pozici.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Úvodem konstatuje, že předmětem ústavní stížnosti je náhrada mzdy v korunách, která byla na základě moderačního práva soudu snížena podle §61 odst. 2 zákoníku práce na jednu polovinu, když náhrada mzdy ve valutách byla již předmětem předchozí ústavní stížnosti stěžovatelky, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. února 2011 sp. zn. I. ÚS 1649/10 odmítnuta jako neopodstatněná.
6. Stěžovatelka v prvé řadě namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v jeho rámci pak porušení principu rovnosti zbraní. Porušení principu rovnosti zbraní spatřuje stěžovatelka v tom, že žalované byla soudem prvního stupně poskytnuta lhůta 6 týdnů k prokázání skutkových tvrzení k navrženému využití moderačního práva s poučením, že pro případ nesplnění této procesní povinnosti může být žalovaná neúspěšná pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene. Žalovaná svoji povinnost v uvedené lhůtě nesplnila, a přestože námitku opožděnosti stěžovatelka uplatnila, byla žalovaná v řízení úspěšná. Podle stěžovatelky nelze akceptovat zdůvodnění, které poskytl Městský soud v Praze, že se jednalo o lhůtu soudcovskou a tedy pořádkovou. Stěžovatelka rovněž namítá neúplnost spisového materiálu, neboť ze spisu byly vyřazeny všechny listinné důkazy předložené opožděně žalovanou k využití moderačního práva. Pokud Městský soudu v Praze v řízení nekonstatoval z hlediska moderačního práva neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, měl zajistit, aby byly příslušné listinné důkazy do spisu navráceny.
7. Stěžovatelka dále namítá, že ve věci nebylo rozhodováno nezávislým a nestranným soudem. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že důkazní materiál k uplatnění moderačního práva byl zajištěn u ředitelky Úřadu práce pro Prahu 6, která není osobou nestrannou, a rovněž jsou pochybnosti o nestrannosti senátu Nejvyššího soudu, který v dané věci rozhodoval. Stěžovatelka následně vztahy mezi jednotlivými osobami blíže rozvádí a dospívá k závěru, že její soudní spor je v rukou skupiny, která může plnit zadání v její neprospěch.
8. V další části stěžovatelka namítá porušení principu ochrany legitimního očekávání a svévolné hodnocení důkazů. V této souvislosti poukazuje na to, že Nejvyšší soud opomenul hodnotit sociální poměry stěžovatelky a skutečnost, že výpověď měla likvidační charakter, neboť ji kompletně vyřadila z trhu práce. Soudy se uchýlily k výkladovému excesu, který vybočuje z reality.
9. Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že byl porušen zákaz diskriminace a porušeno její právo na slušnou a spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny. K diskriminaci dochází jednak nepřiznáním valutové složky platu, jednak využitím moderačního práva soudu. Využití moderačního práva ignoruje specifické okolnosti případu. Aplikace moderačního práva, kdy stěžovatelce byla přiznána náhrada mzdy nepřesahující 10.000 Kč měsíčně, je při nepřiznání valutové náhrady extrémně nepřiměřená.
III.
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
11. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
12. Obsahem ústavní stížnosti je polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Jakkoliv se stěžovatelka snaží dát své argumentaci ústavněprávní rozměr tím, že poukazuje na různá ústavně zaručená práva, která měla být v jejím případě porušena, jedná se v podstatě pouze o zpochybňování skutkových a zejména právních závěrů obecných soudů. Jak již bylo naznačeno výše, takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru Ústavní soud nedospěl.
13. Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s využitím moderačního práva soudu a snížením náhrady mzdy na jednu polovinu, tedy v nesouhlasu s aplikací §61 odst. 2 zákoníku práce. Ústavní soud nemá výhrady proti závěrům, na nichž postavily svá rozhodnutí obecné soudy. Za splnění podmínek uvedených v §61 odst. 1 zákoníku práce může soud na základě žádosti zaměstnavatele, přesahuje-li celková doba, za kterou měla být poskytnuta náhrada mzdy šest měsíců, tuto povinnost zaměstnavatele vyplatit svému zaměstnanci mzdu, snížit nebo nepřiznat ji vůbec. V dané věci byla náhrada mzdy snížena na polovinu, neboť soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka mohla vykonávat práci na srovnatelné a rovnocenné pozici v České republice. Za tímto účelem proběhlo v řízení před soudem prvního stupně obsáhlé dokazování (potvrzením Ministerstva kultury České republiky; přehledem volných míst poskytnutým úřadem práce), přičemž žádný z účastníků pravost a správnost listinných důkazů nezpochybnil a soud prvního stupně neměl o tomto také žádné pochybnosti. Argumentace stěžovatelky, že rovnocenné pracovní místo získat nemohla s ohledem na likvidační charakter výpovědi s tím, že by ji nikdo na srovnatelné pracovní pozici nezaměstnal, není případná, neboť je spekulativní a z pohledu Ústavního soudu i opožděná. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se s otázkou srovnatelnosti či rovnocennosti pracovních pozic podrobně vyrovnává. Ústavní soud nemá proti takovému výkladu z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.
14. Jestliže stěžovatelka namítala porušení rovnosti účastníků řízení, které mělo spočívat v tom, že soudem prvního stupně nebylo zohledněno to, že žalovaná opožděně (po lhůtě stanovené soudem) dodala svá tvrzení k požadavku na uplatnění moderačního práva soudu, Ústavní soud její námitku nesdílí a přiklání se ke zdůvodnění, které poskytl odvolací soud, tzn. že se jednalo o lhůtu soudcovskou, jejíž nedodržení nemá procesní následky. Z faktu, že nebyla dodržena lhůta stanovená soudem pro skutková tvrzení totiž nelze vyvozovat závěry o nesplnění břemene tvrzení nebo břemene důkazního, pokud řízení nebylo koncentrováno. Podstatné je, že požadované tvrzení a důkazy byly žalovanou poskytnuty do doby nařízeného jednání a stěžovatelka měla možnost se s nimi seznámit a měla také dostatečný prostor, aby se k nim vyjádřila (jednání u soudu prvního stupně, na němž byly důkazy provedeny, proběhlo dne 29. ledna 2008 a řízení před soudem prvního stupně bylo skončeno 20. března 2008). O nějaké sankci (snad v podobě porušení principu koncentrace řízení?) nelze tedy v daném případě uvažovat a v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení rovnosti účastníků řízení a tedy práva na spravedlivý proces.
15. Ústavní soud rovněž nesdílí námitky stěžovatelky ohledně nestrannosti rozhodování zejména soudců Nejvyššího soudu. Pokud měla stěžovatelka pochybnosti o podjatosti soudců, měla je uplatnit v řízení před Nejvyšším soudem. Jestliže se o skutečnostech naznačujících případnou podjatost a tedy možnost, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, dozvěděla později, i nadále jí zůstala otevřená možnost řešit tento problém cestou žaloby pro zmatečnost [srov. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.].
16. Další námitky stěžovatelky se týkají hodnocení důkazů (v této souvislosti zmiňuje, že soudy opomněly hodnotit její sociální poměry i charakter výpovědi). K tomu Ústavní soud podotýká, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z předložených rozhodnutí dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly (to ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti ani nenamítá), nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Obecné soudy všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Posuzování sociálních poměrů stěžovatelky nemá z hlediska §61 odst. 2 zákoníku práce pro využití moderačního práva soudu význam.
17. Ústavní soud rovněž neshledává, že by v dané věci mělo být porušeno právo na spravedlivou odměnu vyplývající z čl. 28 Listiny. Citované ustanovení Listiny sice obecně garantuje právo na spravedlivou odměnu za práci, avšak současně zmocňuje zákonodárce, aby zákonem stanovil podrobnosti. Ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce umožňuje na základě v tomto ustanovení uvedených podmínek korigovat (snížit popř. zcela nepřiznat) náhradu mzdy. V dané věci soudy uplatnily své moderační právo v souladu se zákonnými podmínkami a z pohledu Ústavního soudu se tedy nedopustily žádného excesu. K valutové složce náhrady mzdy, kterou stěžovatelka rovněž ve své žalobě požadovala, se již dříve vyslovil Ústavní soud v stěžovatelkou citovaném rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1649/10. Druhý senát Ústavního soudu nevidí v tomto případě žádný důvod, aby závěry vyplývající z tohoto usnesení jakkoliv měnil.
18. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu