ECLI:CZ:US:2012:2.US.3529.11.2
sp. zn. II. ÚS 3529/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti SUXESS spol. s r.o., sídlem Praha 10, Ke Skalkám 62, zastoupené JUDr. Tomášem Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlážděná 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2011 ve věci sp. zn. 24 Cm 89/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena ustanovení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Ve věci původně rozvrhem práce určený soudce zpravodaj JUDr. Jiří Nykodým byl z projednávané věci usnesením ze dne 2. 12. 2011 vyloučen, pročež předseda Ústavního soudu přidělil dle ustanovení §10 odst. 2 rozvrhu práce projednávanou věc novému soudci zpravodaji - JUDr. Dagmar Lastovecké.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podání splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze byla ve věci, v níž stěžovatelka vystupuje jako žalovaná, povolena změna žalobního návrhu. Stěžovatelka, vědoma si nemeritorního charakteru napadeného rozhodnutí, uvádí, že proti němu neexistuje řádný ani mimořádný opravný prostředek, a proto jí nezbývá než se obrátit na Ústavní soud.
Ústavní soud je nicméně ve světle své judikatury nucen považovat posuzovanou ústavní stížnost za nepřípustnou. K přezkumu postupu obecného soudu totiž není možno přistoupit z ústavněprávního pohledu dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelčina práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem.
Ústavní soudnictví je především vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v posuzovaném případě norem občanského práva procesního. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému obecných soudů (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 441/04, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 36, nález č. 6, str. 53 a násl.).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy meritorně o jejím sporu dosud nebylo obecnými soudy rozhodnuto. Námitky vznesené v ústavní stížnosti proto stěžovatelka může uplatnit v dalším průběhu řízení před obecnými soudy pomocí prostředků, které občanský soudní řád předvídá a jež jí tak jsou dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatelka stále domnívat, že jí tvrzený protiústavní stav napraven nebyl, mohla by se domáhat zásahu Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. března. 2004 ve věci sp. zn. IV. 34/04).
Projednávanou ústavní stížnost považuje stěžovatelka za přípustnou patrně proto, že proti napadenému usnesení neexistuje v rámci soustavy obecných soudů žádný řádný ani mimořádný opravný prostředek; přehlíží však, že napadeným procesním rozhodnutím nemohlo být (dosud) z povahy věci nikterak zasaženo do jejích základních práv. Stěžovatelka ostatně neuvádí, jak by mohla být procesním rozhodnutím (ústavněprávně relevantně) zasažena, respektive proč by takový případný zásah nemohl být zhojen v rámci soustavy obecných soudů. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by případné pochybení městského soudu nemohlo být napraveno v rámci (meritorního) odvolacího řízení, pročež je třeba považovat posuzovanou ústavní stížnost za podanou předčasně.
Pro úplnost Ústavní soud poznamenává, že projednávaná věc se liší od věci řešené Ústavním soudem v nálezu ve věci sp. zn. IV. ÚS 157/02, v níž stěžovatelé brojili naopak proti nepovolení změny žalobního návrhu, neboť zde byla dána přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jelikož ve věci, konkrétně při rozhodování o předmětném návrhu, docházelo ke značným průtahům.
Pouze na okraj je potom možno uvést, že projednávaná ústavní stížnost petitem ústavní stížnosti - jenž je z hlediska rozsahu (a důvodů) případného ústavněprávního přezkumu klíčový - míří proti usnesení, jímž byla povolena změna žalobního návrhu; obsah ústavní stížnost se naproti tomu soustředí výlučně na popis řady tvrzených pochybení Městského soudu v Praze, stěžovatelka však nevznáší žádné konkrétní námitky právě proti petitem napadenému rozhodnutí.
Z uvedených důvodů Ústavní soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost pro její nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud nemohl přihlížet ke stěžovatelkou v ústavní stížnosti deklarovanému nesouhlasu s upuštěním od ústního jednání, neboť ve smyslu ustanovení §44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by takový procesní postoj stěžovatelky byl namístě pouze v případě, pokud by její ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj