ECLI:CZ:US:2012:2.US.3552.11.1
sp. zn. II. ÚS 3552/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. O., zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011 ve věci sp. zn. 4 Ads 67/2011 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010 ve věci sp. zn. 6 Ad 1/2010, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §151 zákona č. 221/1999 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím správních soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1, čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení §151 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, patrně ve znění po novele tohoto zákona provedené zákonem č. 272/2009 Sb.
Žalobou podanou k Městskému soudu v Praze napadl stěžovatel rozhodnutí služebních orgánů o jeho propuštění ze služebního poměru, městský soud však tuto žalobu shora označeným usnesením odmítl, neboť byla podána po zákonné třicetidenní lhůtě. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž zopakoval již před nalézacím soudem prezentované přesvědčení o protiústavnosti této třicetidenní lhůty; Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Obecným soudům stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká, že se řádně nevypořádaly s jeho námitkami proti dle jeho názoru protiústavní lhůtě k podání správní žaloby. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel nadto vytýká názorovou nekonzistentnost (rozpor mezi napadeným rozsudkem a závěry vyslovenými rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 39/2008) a nepřiléhavost odkazu na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 2911/10.
Speciální třicetidenní lhůtu zakotvenou v zákoně o vojácích z povolání považuje stěžovatel za diskriminační a to zvláště ve srovnání s lhůtou stanovenou pro subjekty práva ve srovnatelném postavení, tedy v případě příslušníků bezpečnostních sborů (zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů). Diskriminační stanovení kratší lhůty pro podání správní žaloby u příslušníků ozbrojených sil přitom stěžovatel nepovažuje za jakkoli racionálně odůvodněné, neboť případný veřejný zájem na proklamovaném zefektivnění soudního řízení nemůže dle jeho názoru ospravedlňovat negativní zásah do právní jistoty jedné skupiny subjektů.
Dne 16. 1. 2002 bylo Ústavnímu soudu advokátem stěžovatele doručeno usnesení výboru pro obranu a bezpečnost Poslanecké sněmovny, jímž doporučil výbor při projednávání novely zákona č. 221/1999 Sb. i prodloužení lhůty zakotvené v §151 tohoto zákona.
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený jsou zjevně neopodstatněné.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí primárně proti postupu Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu, kterým se tyto soudy měly nedostatečně vypořádat s jeho argumentací, že aplikovaná třicetidenní lhůta k podání správní žaloby je pro svůj diskriminační charakter protiústavní, v čemž stěžovatel spatřuje zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. V souvislosti s návrhem na zrušení §151 zákona č. 221/1999 Sb. uplatňuje stěžovatel opětovně námitky proti stanovené lhůtě, jíž se cítí být diskriminován v právu na soudní ochranu.
Ústavní soud se tedy nejprve soustředil na otázku, zda se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě i kasační stížnosti a zda nepochybily, nepřerušily-li řízení ve smyslu ustanovení §48 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního.
Ústavní soud proto musí nejprve přisvědčit námitce stěžovatele uplatněné vůči rozhodnutí Městského soudu v Praze, který se nezabýval jeho podnětem k předložení projednávané věci Ústavnímu soudu. Uvedený nedostatek ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí i Nejvyšší správní soud, který ovšem i zdůvodnil, proč v postupu městského soudu neshledal porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší správní soud rovněž v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů ani tento soud neshledal důvod k přerušení řízení o kasační stížnosti stěžovatele a předložení návrhu na zrušení §151 zák. č. 221/1999 Sb. Ústavnímu soudu. Obecná právní úprava obsažená v §72 odst. 1 s.ř.s. stanoví pro podání žaloby dvouměsíční lhůtu, přičemž počítá s možností existence lhůty jiné obsažené v dalším zákoně, jíž je třeba dát při aplikaci přednost (lex specialis dergat legi generali). Po celou dobu existence zákona č. 221/1999 Sb. byla lhůta pro podání návrhu na soudní přezkum rozhodnutí o služebním poměru vojáků z povolání stanovena na 30 dnů. Jinou než obecnou dvouměsíční lhůtu k podání žaloby obsahuje řada dalších předpisů (zák. č. 325/1999 Sb., o azylu - 7 nebo 14 dnů, zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců - 10, resp. 30 dnů). Závěry učiněné Nejvyšším správním soudem vycházející z jeho dosavadní judikatury a korespondující i s judikaturou Ústavního soudu lze považovat za ústavně konformní.
Vě věci sp. zn. IV. ÚS 2911/10 (přestože skutkové okolnosti byly odlišné od nyní projednávané věci) odkazované v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ohledně lhůty stanovené v §151 zák. č. 221/1999 Sb. nedospěl Ústavní soud k závěru o protiústavnosti, tj. že by aplikovaná třicetidenní lhůta k podání správní žaloby byla zákonodárcem stanovena nepřiměřeně (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/03), svévolně (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 2/02), či zaváděla ústavně neakceptovatelnou nerovnost dvou skupin subjektů (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/94 a nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/97). Ústavní soud neshledal důvod v projednávané věci zaujmout jiný názor. Současně musel vycházet z premisy, že lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní, pročež je třeba zvolit hledisko kontextuální (k němuž, jak je patrno z odůvodnění, přihlížel i Nejvyšší správní soud), tedy zda v důsledku konkrétní lhůty není určitá skupina subjektů fakticky zkrácena na možnosti efektivně bránit svá práva (srov. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 a nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/09).
Stěžovatel v ústavní stížnosti sice předkládá obsáhlou argumentaci, na jejímž základě dospívá k závěru, že aplikovaná lhůta je pro svůj diskriminační charakter protiústavní, nikterak však neuvádí (ani nenaznačuje), v čem konkrétně jemu - případně jiným osobám v obdobném postavení - brání tato lhůta v efektivním bránění svých práv. Stěžovatel nenamítá, že by lhůta k podání správní žaloby byla nepřiměřeně krátká (čímž by se právo na soudní ochranu stalo ve své podstatě iluzorní), pouze odkazuje na skutečnost, že většina jiných subjektů ve srovnatelném postavení disponuje lhůtou podstatně delší (dvojnásobnou). Sama existence třicetidenní lhůty přitom bez dalšího nebrání realizaci práva na soudní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz mutatis mutandis usnesení sp. zn. I. ÚS 609/01), pročež návrh na její zrušení bez relevantní kontextuální argumentace nemůže být důvodný.
Ústavní soud rovněž připomíná, že napadená třicetidenní lhůta je v zákoně o vojácích z povolání od počátku jeho platnosti (před účinností zákona č. 272/2009 Sb. byla tato lhůta stanovena v §157 odst. 1), takže není namístě závěr, že předmětná lhůta - potenciálně - snížila právní jistotu stěžovatele a osob v obdobném postavení. Z ústavní stížnosti dále nevyplývá ani možnost, že by byl stěžovatel o délce lhůty nesprávně poučen (srov. stěžovatelem citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné (na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je možno na tomto místě plně odkázat). Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Pro úplnost je namístě zdůraznit, že na výše uvedených závěrech nic nemění ani případná novelizace ustanovení §151 zákona č. 221/1999 Sb. (sněmovní tisk 476, senátní tisk 299), jíž se má třicetidenní lhůta prodloužit na lhůtu šedesátidenní, což ovšem bez dalšího nezakládá její protiústavnost. V rozhodné době bylo platné a účinné ustanovení, jež stanovovalo lhůtu třicetidenní, kterážto dosud jako protiústavní indikována nebyla, a k indikaci protiústavnosti nálezem Ústavního soudu (jenž by na rozdíl od novelizace zákona měl účinky ex tunc) nebyl dán prostor (viz výše) ani v projednávané věci.
Ústavnímu soudu proto z uvedených důvodů nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu