ECLI:CZ:US:2012:2.US.3581.11.1
sp. zn. II. ÚS 3581/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem, se sídlem Jandova 8, 190 00 Praha 9, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 1456/2010-111, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1 prosince 2009, č. j. 35 Co 443/2009-88, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. května 2009, č. j. 60 C 24/2008-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozhodl mezitímním rozsudkem ze dne 21. května 2009, č. j. 60 C 24/2008-63, tak, že základ žalobního nároku je po právu (výrok I.) s tím, že o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok II.). V předmětném řízení se žalobce po žalované (stěžovatelce) žalobou domáhal zaplacení částky 1,000.000 Kč z titulu vypořádání práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu. Řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, předcházelo řízení, v němž bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. června 2004, č. j. 14 C 1/2004-264, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 55 Co 393/2004-294, žalobci zrušeno právo nájmu družstevního bytu s tím, že žalovaná bude předmětný byt nadále užívat jako výlučný nájemce a člen družstva. Žalobci byla uložena povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalované odevzdat do patnácti dnů po zajištění náhradního bytu. Soud prvního stupně poukázal přitom na skutečnost, že do právní moci rozhodnutí o zrušení práva nájmu družstevního bytu svědčila členská práva a právo nájmu družstevního bytu oběma účastníkům samostatně a ve stejném rozsahu; na základě uvedených rozhodnutí se žalovaná stala výlučnou nájemkyní předmětného bytu a výlučnou členkou družstva. Tím došlo na úkor žalobce k rozšíření členských práv a povinností žalované v tom směru, že její práva související s členstvím v družstvu a s nájmem předmětného bytu již nadále nebyla omezena členskými právy žalobce ve vztahu k předmětnému bytu. Pokud za analogického použití §705 odst. 2 věty druhé a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), bylo žalobci zrušeno právo nájmu předmětného bytu a výlučnou nájemkyní a členkou družstva byla určena žalovaná, pak v otázce vypořádání hodnoty členských práv a povinností mezi účastníky je nutno postupovat rovněž analogicky podle §142 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že základ žalobního nároku je po právu, neboť otázka vypořádání členských práv a povinností dosud mezi účastníky nebyla vyřešena, rozsah členských práv a povinností, které do právní moci rozsudku svědčily žalované a byly omezeny členskými právy a povinnostmi žalobce, se tímto rozsudkem rozšířil, a to aniž by se žalobci za pozbytí členských práv a povinností ve prospěch žalované dostalo jakékoliv protiplnění. Námitku žalované ohledně promlčení žalobcem uplatněného nároku soud prvního stupně neshledal důvodnou. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal s existencí rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2005, č. j. 28 Cm 219/2004-28, jímž bylo určeno, že žalobce je členem bytového družstva, a to argumentem, že tento rozsudek pouze deklaroval stav existující ke dni rozhodnutí s tím, že právní pozice žalobce měla být postaveno na jisto do doby rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ve stávající věci. Následná řízení vedená mezi žalobcem a bytovým družstvem, jakož i jejich vzájemné vypořádání nejsou pro posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovanou rozhodná, neboť se jejich vypořádání (mezi žalobcem a žalovanou) netýkají.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č. j. 35 Co 443/2009-88, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně vyšel z výše uvedených pravomocných rozhodnutí, na základě kterých bylo žalobci zrušeno právo nájmu bytu s tím, že žalovaná bude byt užívat jako výlučný nájemce a člen družstva, a to na základě analogie. Analogie musela být použita, protože účastníci se stali každý samostatně členy bytového družstva a nájemci družstevního bytu, přičemž občanský zákoník u družstevního bytu upravuje pouze společný nájem manžely, jinou formu společného nájmu družstevního bytu nezná. Na místě je potom i vypořádání nároku žalobce analogicky podle §142 obč. zák., když žalobce za svá členská práva a povinnosti, která pozbyl, neobdržel odpovídající náhradu.
4. Následné dovolání bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, č. j. 22 Cdo 1456/2010-111, zamítnuto. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání žalované jako přípustné pro vyřešení otázek zásadního právního významu, ale zamítl jej jako nedůvodné. Dovolání připustil pro otázky, zda lze v případě vypořádání práv a povinností k družstevnímu bytu, jež byly upraveny rozsudkem soudu učiněným na základě analogie zákona podle §705 odst. 2 a 3 obč. zák., následně postupovat v otázce vypořádání členského podílu v bytovém družstvu analogicky podle §142 obč. zák. Druhou otázkou zásadního právního významu bylo pak posouzení, zda-li existence pravomocného rozsudku ve věci určení nájemce družstevního bytu a člena družstva podle §705 odst. 2 a 3 obč. zák. při současném stanovení povinnosti zajištění bytové náhrady nezakládá překážku věci rozhodnuté ve vztahu k vypořádání členských podílů v bytovém družstvu mezi účastníky sporu.
5. Dovolací soud uvedl, že nalézací soudy správně vystihly pro posouzení věci tu podstatnou skutečnost, že oba účastníci byli samostatnými nájemci téhož družstevního bytu a současně také samostatnými členy družstva, přičemž rozsah užívacích práv k předmětnému bytu jednoho z účastníků byl omezen existujícím nájemním vztahem druhého účastníka a s tím spojenými členskými právy a povinnostmi. Právní mocí rozsudku vydaného ve věci zrušení práva nájmu a určení výlučného člena družstva tato omezení ve vztahu k žalované odpadla, neboť se tato stala výlučnou nájemkyní bytu a také výlučnou členkou družstva, zatímco žalobce při pozbytí uvedených práv žádné vypořádání neobdržel. Individuální nájemní vztah ke stejnému bytu se samostatnými členskými právy a povinnostmi každého z účastníků ve svém souhrnu navozuje stav, kdy práva a povinnosti jednoho z účastníků jsou omezena stejnými právy a povinnostmi druhého účastníka, tj. stav typický pro právní režim podílového spoluvlastnictví. Jestliže práva a povinnosti jednoho z účastníků tohoto vztahu na základě soudního rozhodnutí zanikají, stává se druhý účastník výlučným nositelem stejných práv a povinností a přestává být omezen právy a povinnostmi dosavadního spoluvlastníka. Jeho právní postavení je v takovém případě nepochybně výhodnější. Účastníku, jenž o svá dosavadní práva a povinnosti přichází, zatímco druhý účastník se stává jejich výlučným nositelem, proto musí být v rámci spravedlivého uspořádání právních vztahů poskytnuta přiměřená náhrada kompenzující pozbytí dosavadních práv a povinností, což je podstata vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tato náhrada musí být poskytnuta právě druhým účastníkem, neboť jeho právní postavení přestává být omezeno dosavadními právy a povinnostmi subjektu, jemuž doposud členská práva a povinnosti svědčila. Dovolací soud ve vztahu k této otázce uzavřel, že jestliže tedy nalézací soudy vzniklou situaci vycházející v řízení o zrušení práva nájmu a určení výlučného člena družstva z analogické aplikace §705 odst. 2 věty druhé, odst. 3 obč. zák. posoudily analogicky k institutu podílového spoluvlastnictví a nutnosti jeho vypořádání, pak je jejich právní posouzení správné, neboť ustanoveními občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) jsou skutečně ustanovení o podílovém spoluvlastnictví.
6. Ani ve vztahu k řešení druhé otázky zásadního právního významu (zda existence pravomocného rozsudku ve věci určení nájemce družstevního bytu a člena družstva podle §705 odst. 2 a 3 obč. zák. při současném stanovení povinnosti zajištění bytové náhrady nezakládá překážku věci rozhodnuté ve vztahu k vypořádání členských podílů v bytovém družstvu) neshledal Nejvyšší soud, že by odvolací soud postupoval nesprávně. Dovolací soud v této otázce dovodil, že jestliže v původním řízení vedeném mezi účastníky šlo o zrušení práva nájmu a určení, který z účastníků bude výlučným nájemcem a členem družstva, zatímco v tomto řízení se jedná o vypořádání hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, je zřejmé, že se jedná o odlišný nárok, byť funkčně navazující na výsledek předchozího soudního řízení.
II.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. V první části ústavní stížnosti nejprve popisuje skutkový stav a rekapituluje jednotlivá soudní rozhodnutí. V další části rozebírá pochybení, kterých se měly dopustit obecné soudy. Hlavní námitka stěžovatelky spočívá v tom, že napadená rozhodnutí vycházejí z chybné aplikace analogie na daný právní vztah. K tomu uvádí, že ona a žalobce byli samostatnými nájemci družstevního bytu a současně i samostatnými členy bytového družstva. Z toho vyplývá, že zcela chyběly zákonné podmínky pro analogické použití §705 odst. 2 věty druhé a odst. 3 obč. zák. I pokud by byla připuštěna správná aplikace uvedených ustanovení, nelze následně na vypořádání členských podílů aplikovat analogicky ustanovení o spoluvlastnictví (§142 obč. zák.). Stěžovatelka zdůrazňuje, v dané věci je třeba nejprve posoudit, zda práva a povinnosti plynoucí z nájmu bytu a členství v bytovém družstvu spadaly do společného jmění manželů.
8. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že se obecné soudy nevypořádaly s existencí dvou odlišných pravomocných rozsudků, jež mají dle názoru stěžovatelky zásadní význam na posouzení oprávněnosti nároku žalobce. Těmi rozhodnutími jsou rozsudek, jímž bylo zrušeno právo nájmu k družstevnímu bytu a stěžovatelka určena výlučnou nájemkyní a členkou družstva (řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 1/2004), a rozsudek, jímž bylo určeno, že žalobce je členem bytového družstva (řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 219/2004). Závěry obecných soudů, které se vypořádávají s touto otázkou tak, že druhý rozsudek pouze deklaroval stav ke dni rozhodnutí nelze z pohledu stěžovatelky akceptovat. Stěžovatelka v této souvislosti dovozuje, že členství žalobce v družstvu nezaniklo a stěžovatelce a žalobci nikdy žádný společný podíl nevznikl, takže žalobce měl své právo na vypořádání ze svého samostatného členského podílu uplatnit vůči družstvu.
9. Z hlediska ústavněprávního vytýká stěžovatelky obecným soudům nesprávnou aplikaci §705 odst. 2 věty druhé a odst. 3 a §142 obč. zák. na zjištěný skutkový stav, čímž se soudy dostaly do extrémního rozporu s principem spravedlnosti.
10. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že žalobci dosud nebyl zajištěn náhradní byt, jak předpokládá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. června 2004, č. j. 14 C 1/2004-264, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2005, č. j. 55 Co 393/2004-294, takže žalobci stále svědčí právo předmětný byt užívat. Stěžovatelka je tak žalobcovým právem k užívání bytu omezována ve svých právech vyplývajících z členského podílu v družstvu. V tomto světle se jeví závěr soudu prvního stupně, že se rozsah členských práv a povinností po zrušení žalobcova členství v družstvu rozšířil, jako zcela nelogický. Současně stěžovatelka poukazuje na to, že žalobce byt fakticky neužívá od roku 2001, takže na domácnost nic nepřispíval a výživné stanovené na syna přestal hradit dosažením jeho zletilosti. Ve zbytku doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje svoji argumentaci týkající se dle jejího názoru nesprávného použití analogie na vypořádání podílu v družstvu.
III.
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
12. Ústavní stížnost stěžovatelky byla opřena o čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V dané věci stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v tom, že obecné soudy na zrušení práva k družstevnímu bytu a následné vypořádání členského podílu v družstvu nesprávně na základě analogie aplikovaly ustanovení občanského zákoníku o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely (§705 odst. 2 věta druhá a odst. 3 obč. zák.) a vypořádání spoluvlastnictví (§142 obč. zák.). Stěžovatelka se sice snaží svoji argumentaci posunout do roviny ústavněprávní, ve skutečnosti se však jedná spíše o pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. V dané věci obecné soudy dospěly na základě analogické aplikace ustanovení o vypořádání spoluvlastnictví k závěru, že žalobci náleží v situaci, kdy jeho samostatné členství v družstvu zaniklo, právo na vypořádací podíl, jehož výše bude určena v konečném rozhodnutí. Ve vztahu k použití analogie uvedl kupříkladu Ústavní soud v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. I. ÚS 2395/10, že analogie je metodologický nástroj k nápravě protiplánové neúplnosti zákona, resp. zákonodárství, a právě podmínka protiplánovosti je v zásadě kritériem řešení otázky, kdy lze použít analogii, resp. teleologickou redukci, a kdy argumentum e contrario, resp. e silentio legis (srov. např. Melzer, F.: Metodologie nalézání práva, Úvod do právní argumentace, 1. vydání, C. H. Beck, Praha, 2009, např. str. 221). Řečeno opět slovy citovaného doktrinálního díla, "pokud pouze zákonodárce povšechně stanoví, že určité ustanovení platí jen pro tyto případy a pro žádné jiné, tak z toho vůbec není zřejmé, zda si byl možnosti právě projednávaného případu vůbec vědom. Lze se pak vždy s ohledem na předpoklad racionálního zákonodárce domnívat, že právě projednávaný případ, jehož teleologie vyžaduje stejné řešení, jako případy ve výčtu uvedené, by při vědomí si tohoto případu do taxativního výčtu též zařadil... Zákonodárce zpravidla vychází z toho, co je běžné, z tzv. normálního případu, přičemž zvláštní případy mohou uniknout jeho pozornosti... jelikož přípustnost analogie, alespoň v případě teleologické mezery v zákoně, vyplývá z objektivně teleologické argumentace, není možné argumentovat čistě formálními (např. jazykovými argumenty)." Ve světle výše naznačených úvah není tedy použití analogie na daný právní vztah v rozporu s ústavněprávními principy spravedlivého procesu. Stěžovatelčinými námitkami se ostatně z pohledu podústavního práva zabývaly všechny obecné soudy a zejména pak dovolací soud, který pro stěžovatelkou uváděné otázky připustil dovolání, podrobně objasnil danou problematiku, a to jak ve vztahu k použití analogie, tak i ve vztahu k námitce věci rozsouzené. Použití analogie je přitom občanským zákoníkem (§853 obč. zák.) aprobováno. Dovolací soud sice ve stávající věci připustil dovolání k otázce analogické aplikace §142 obč. zák. na vypořádání členského podílu v družstvu, protože dosud nebyla vyřešena, nicméně i v dřívější judikatorní praxi lze najít rozhodnutí, která obecně použití zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví na vypořádání členského podílu v družstvu připouštějí [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2565/2003, podle něhož pokud nedošlo do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů ke zrušení společného nájmu družstevního bytu a k vypořádání členského podílu v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, pak jeho vypořádání spadá pod režim §149 odst. 4 obč. zák. jako tzv. ostatní majetkové právo manželům společné; toto právo se již vypořádává podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví (§142 obč. zák.)]. Z tohoto pohledu nemá Ústavní soud proti rozhodnutím obecných soudů žádné výhrady. Naopak z hlediska obecné spravedlnosti se Ústavnímu soudu jeví použití analogie v situaci, kdy občanský zákoník neobsahuje explicitní ustanovení týkající se vypořádání členského podílu v družstvu, jako vhodné.
14. Ústavní soud závěrem poukazuje na to, že nelze přehlédnout, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími mezitímními, v nichž bylo rozhodnuto toliko o základu nároku. Skutečná výše vypořádání, jakož i splatnost plnění budou vyřešeny teprve následně.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu