ECLI:CZ:US:2012:2.US.3604.12.1
sp. zn. II. ÚS 3604/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. A. Š., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem Na Kozině 1438, 293 01 Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 11 To 165/2012 ze dne 24. května 2012 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 4 T 98/2011 ze dne 21. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi uznán vinným přečiny nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku a nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Společně s ním byl prvým soudem odsouzen pro rozsáhlou trestnou činnost násilného a majetkového charakteru a též pro trestný čin spočívající v distribuci metamfetaminu i obžalovaný M. P., jeho věc však byla soudem druhého stupně v odvolacím řízení vyloučena k samostatnému projednání. Stejným rozsudkem pak byl stěžovatel zproštěn obžaloby, která jej vinila z přečinu kuplířství podle §189 odst. 1 trestního zákoníku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které směřoval již proti výroku o vině, domáhaje se zproštění obžaloby. V odvolacím návrhu uvedl, že byl neprávem uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování. Tvrdil, že jeho výpověď v přípravném řízení, o kterou soud prvého stupně výrok o vině opřel, byla zcela nekonkrétní, což podrobněji rozvedl. Pokud jde o přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, napadl bez výjimky všechny důkazy, které ho usvědčují, a prohlásil, že byly opatřeny nezákonným způsobem. Tvrdil, že domovní prohlídka byla provedena v jeho nepřítomnosti, ač nic nebránilo tomu, aby se jí mohl zúčastnit, policie se ho před ní nesnažila vyslechnout, drogy byly nalezeny v okamžiku, kdy v místnosti, kde k nálezu došlo, nebyla přítomna ani jeho manželka, ani nezúčastněná osoba. Z domovní prohlídky nebyl pořízen kamerový záznam, nalezené věci byly s velkým spěchem zničeny, aniž by je byla mohla obhajoba přezkoumat. Stěžovatel rovněž napadl výpověď svědka C., podle něj se jedná o osobu nevěrohodnou.
Krajský soud v Praze výše citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil dle §258 odst. 1 písm. a) a odst. 2 trestního řádu ve výroku, kterým byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §283 odst. 1 trestního zákoníku (bod II. výroku o vině) a ve výroku o trestu, který mu byl uložen. Podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu pak krajský soud znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že nejméně od měsíce června 2010 do 22. 11. 2010, tedy do doby zadržení, si neoprávněně opakovaně opatřil zakázanou látku metamfetamin, tedy psychotropní látku uvedenou v příloze č. 5 "Psychotropní látky" zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášky č. 62/1989 k zákonu č. 167/1998 Sb., a tuto na různých místech města Mladá Boleslav po předchozí dohodě přenechal M. P. k další distribuci a sám přenechal nejméně ve třech případech M. C. za drobné protislužby, nejméně ve dvou případech prodal za částky 500 Kč a 1 000 Kč osobě pod jménem L. M. Za tento přečin a dále za přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatel odsouzen podle §283 odst. 1 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, který se mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odkládá na zkušební dobu 2 let a 6 měsíců.
Proti rozhodnutím odvolacího i nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že za situace, kdy odvolací soud neprovedl důkaz plynoucí z domovní prohlídky provedené dne 22. 11. 2010, neboť dospěl k závěru o jejich nezákonnosti a neslučitelnosti s judikaturou Ústavního soudu, a tím i procesní nepoužitelnosti, zůstaly zbylé důkazy absolutně osamoceny bez jakékoliv souvislosti a navíc se prý jedná o důkazy, které jsou absolutně nevěrohodné a nebyly získány zákonným způsobem. Zde stěžovatel poukázal na zásady trestního řízení a práva na spravedlivý proces, kdy použité důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, což dle stěžovatele v jeho věci splněno nebylo. Rovněž tvrdí, že obhajoba stěžovatele, ať již účelová či nikoliv, musí být vyvrácena bez důvodných pochybností, má-li být argumentem pro vinu obviněného.
Stěžovatel má dále za to, že svědecké výpovědi svědků C. a M. (utajené svědkyně), byly provedeny nezákonným způsobem. V případě utajené svědkyně se stěžovatel domnívá, že na protokolu o výslechu této svědkyně v přípravném řízení není uveden důvod jejího utajení, čímž se dle jeho názoru jedná o nezákonně použitý důkaz, a také zdůvodnění soudu je prý příliš obecné "a dalo by se napasovat na každého svědka a navíc ve vztahu k obžalovanému zde není skutečně uvedeno nic konkrétního a ve své podstatě mohli být takto vyslechnuti všichni svědci v této věci, když by prohlásili jenom, že mají z obviněných obavu".
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Pokud jde o námitku stěžovatele stran procesní nepoužitelnosti utajované svědkyně vystupující pod smyšleným jménem M., lze sice konstatovat, že důvod utajení není v protokole o jejím výslechu nikterak konkretizován, což vyzdvihl i sám krajský soud (srov. str. 4 napadeného rozsudku), to ovšem neznamená, že se jedná o porušení zákonné povinnosti policejního orgánu, jelikož ustanovení §55 odst. 2 trestního řádu takovou povinnost neukládá, natož o vadu, jež by měla za následek neústavnost trestního procesu jako celku, a jež by si tak žádala ingerenci Ústavního soudu. Odůvodnění krajského soudu poukazujícího na skutečnost, že svědkyně byla na důvod dotazována, kdy uvedla, že má z obviněných strach, což odvolací soud vyhodnotil jako důvod opodstatněný proto, že jednak spoluobžalovaný P. byl mimo jiné trestně stíhán pro trestný čin vydírání se zbraní v ruce a stěžovatel pro trestný čin nedovoleného ozbrojování, nelze pokládat za ústavně nekonformní. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, neshledal toto zdůvodnění v intencích projednávaného případu povrchním. Pokud pak jde o stěžovatelem zpochybňovanou výpověď svědka C., je třeba poukázat na to, že stěžovatel vychází z neověřených hypotéz a snaží se vytvořit celkový dojem nezákonnosti jeho svědecké výpovědi na služebně policie z dílčích fragmentů, které ovšem důvodný závěr o nezákonném postupu nezakládají.
Ani námitce stěžovatele stran věrohodnosti a dostatečného důkazního podkladu nemohl Ústavní soud přitakat. Nelze totiž přehlédnout, že již sám okresní soud se věrohodností jednotlivých svědků pečlivě zabýval, přičemž odmítl svědectví těch osob, které své postoje v trestním řízení měnily, kdy nepřijal ani svědectví svědka rovněž vystupujícího v utajení pod jménem N., když v jeho tvrzeních shledal celou řadu rozporů. Naopak výpovědi svědků, které zpochybňuje stěžovatel, nebyly jako důkazy osamoceny, ale byly podpořeny celou řadou dalších svědeckých výpovědí (svědci M., R., K. a T.), jejichž tvrzení ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu