ECLI:CZ:US:2012:2.US.3626.12.1
sp. zn. II. ÚS 3626/12
Usnesení
Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatele O. D., zastoupeného Mgr. Hanou Audyovou, advokátkou, se sídlem v Jablonci nad Nisou, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 20. 3. 2009, č. j. 10 C 93/2007-213, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2010, č. j. 24 Co 331/2009-268, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2012, č. j. 23 Cdo 1229/2011-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými se cítí dotčen v právu na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Napadená rozhodnutí vzešla ze sporu o zaplacení částky 800.000 Kč s příslušenstvím, o kterou žalovalo stěžovatele Statutární město Ústí nad Labem. Okresní soud nyní napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovateli uvedenou částku včetně nákladů řízení uložil zaplatit. Krajský soud v odvolacím řízení rozsudek potvrdil. Oba soudy vyšly z toho, že stěžovatel uzavřel se Statutárním městem Ústí nad Labem smlouvu o poskytnutí dotace jako nepojmenovanou smlouvu dle obchodního zákoníku. Účelem smlouvy bylo financování výstavby pozemní komunikace, která by zajišťovala obslužnost stavěných rodinných domků v katastrálním území Krásné Březno. Smlouva obsahovala ujednání o možnosti od ní v případě porušení vymezených povinností odstoupit s tím, že město může v takovém případě žádat vrácení poskytnuté dotace. V řízení bylo prokázáno, že ke kvalifikovanému porušení smlouvy došlo - stěžovatel stavbu komunikace ve sjednané lhůtě nedokončil, na město ji spolu s pozemky nepřevedl a nebylo možno provést kolaudaci domů, k jejichž obsluze komunikace slouží. Město od smlouvy odstoupilo a stěžovatele vyzvalo ke vrácení dotace. Soudy shledaly požadavek oprávněným. Nepřisvědčily stěžovatelově námitce promlčení, neboť promlčecí doba počala běžet až měsíc po doručení výzvy k vrácení peněz a v souladu s obchodním zákoníkem je čtyřletá. Nepřijaly též tvrzení, že žalovaná částka ve skutečnosti byla vyplacena jako cena za provedené dílo, když s ohledem na obsah nelze předmětnou smlouvu kvalifikovat jinak než jako ujednání o poskytnutí dotace. Konečně soudy nesouhlasily ani s námitkou, podle níž nelze pohledávku úspěšně žalovat poté, co skončil konkurz na majetek stěžovatele; skutečnost, že pohledávka nebyla v konkurzním řízení uplatněna, totiž možnosti po skončení konkurzu žalobě vyhovět nebrání, neboť pasivní legitimace úpadce se po skončení konkurzu obnovila. Stěžovatel se proti těmto závěrům bránil ještě v dovolacím řízení, ovšem Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že si je vědom, že pouhé vyjádření nesouhlasu s hodnocením důkazů či námitka věcné nesprávnosti rozhodnutí pro přezkum Ústavním soudem nestačí. Je přesvědčen, že jeho stížnost ústavněprávní dimenzi nepostrádá. Výklad a aplikace práva, jak ji v jeho případě provedly obecné soudy, je totiž podle jeho názoru v extrémním rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Vybudoval pro město areál se základní konstrukcí komunikace a kanalizace s vodovodním rozvodem, které vyšly na 4.470.000 Kč. Veškeré prostředky poskytnuté městem (800.000 Kč) zde prostavěl. V rámci konkurzního řízení byl areál prodán za 20% ceny, přičemž město, ač to bylo v jeho zájmu, vybudovaný areál neodkoupilo. Stěžovatel je po konkurzu nemajetný a zbyl mu jen starobní důchod. Město navíc poskytnutou dotaci státu vrátit nemusí.
Ústavní soud i nyní musí předeslat, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vymezuje v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
Ústavní soud není - a stěžovatel ve svém podání výslovně uvedl, že si toho je vědom - zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nepřehodnocuje skutková zjištění ani nereviduje právní hodnocení případu, jako orgán ochrany ústavnosti koriguje jen nejzávažnější excesy. I když ve svém rozhodování zohledňuje obecně sdílené zásady spravedlnosti, jak na to stěžovatel poukazuje, děje se tak v mezích daných rámcem přezkoumávaného případu. Zde to znamená, že přezkum ústavnosti postupu soudů a interpretace použitého práva musí mít vazbu na předmět řízení. Zde soudy řešily, zda se požadavek žaloby na zaplacení peněžité částky opírá o řádný důvod a v návaznosti na to se zabývaly výkladem smlouvy o poskytnutí dotace uzavřené dne 30. 11. 1999. Tomu by měla odpovídat i konstrukce stížnostní argumentace, ovšem v tomto směru stěžovatel rozhodnutí ani postupu, které k němu vedlo, nevytýká nic. Vyjmenovává-li stěžovatel jako námitky okolnosti plánované a nedokončené výstavby areálu rodinných domků s infrastrukturou, strategii Statutárního města Ústí nad Labem v konkurzním řízení či svou nemajetnost, nemá to s předmětem sporu vymezeným žalobou souvislost, a obecné soudy, ale ani nyní Ústavní soud, k nim proto nemohly přihlížet. V řízení bylo zjištěno, že smlouvou předvídané okolnosti pro možnost žádat vrácení dotace byly dány. Tvrzení, že stěžovatel prostředky z dotace prostavěl, není relevantní. Byť se může zdát takový závěr jako přísný, nelze odhlédnout, že stěžovatel uzavíral smlouvu jako podnikatel, a to v oboru svého podnikání, případná nevyváženost či nespravedlnost při plnění smluvených závazků proto snese přísnější měřítko. Kromě toho není pravda, že by se stěžovateli nedostalo za částečné provedení stavebních prací na předmětném areálu žádného protiplnění. Příslušné pozemky i se stavbami na nich vybudovanými byly peněženy v rámci konkurzního řízení a výtěžek z prodeje byl použit na úhradu závazků stěžovatele. Jiná věc je, že prodej by bylo možno za jiných okolností realizovat pro stěžovatele výhodněji, nicméně tvrzená ztráta je rizikem, které podstupuje každý, kdo ponechá uspořádání svých závazků až na konkurzní řízení. Závěrem ještě patří poznamenat, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je jen rozhodnutím procesním, řešícím přípustnost podaného dovolání, nebyla v ústavní stížnosti vznesena výhrada žádná.
Vzhledem k tomu, že nebyl shledán zásah do označených ani jiných základních práv stěžovatele, byl jeho návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu