ECLI:CZ:US:2012:2.US.3635.12.1
sp. zn. II. ÚS 3635/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva zemědělství, Těšnov 17, Praha 1, zastoupeného JUDr. Valerií Vodičkovou, advokátkou advokátní kanceláře Vodičkova 40, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 6. 2011 č.j. 16 C 358/2009-52, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2011 č.j. 13 Co 373/2011-71 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2012 č.j. 28 Cdo 1345/2012- 97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se domáhal po žalované zaplacení částky 280 700,20 Kč s příslušenstvím, z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Rovněž požaduje zrušení rozsudku krajského soudu, kterým bylo rozhodnutí obvodního soudu potvrzeno, a zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a tvrzení v ústavní stížnosti vyplývá, že žalovaná na základě podnájemní smlouvy uzavřené dne 7. 8. 2008 s obchodní společností TIMOTI s. r. o. (dále TIMOTI) užívala v období od 1. 8. 2008 do 20. 5. 2009 nebytové prostory v domě vlastněném stěžovatelem. Společnost TIMOTI svá užívací práva k dotčeným nebytovým prostorám odvozovala z nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1993 se státním podnikem Masoprogress s. p., však byla pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 prohlášena za neplatnou a společnosti bylo uloženo nemovitost vyklidit. Obecné soudy dovodily, že podnájemní smlouva, na jejímž základě žalovaná užívala nebytové prostory, je rovněž neplatná, neboť společnost TIMOTI nebyla oprávněna tyto prostory přenechat do podnájmu.
Žalovaná se v důsledku užívání nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy bezdůvodně obohatila, neboť tím získala majetkový prospěch plněním z neplatného právního úkonu. Bezdůvodně se ovšem neobohatila na úkor stěžovatele, coby vlastníka nemovitosti, nýbrž na úkor nájemce (společnosti TIMOTI), coby druhého účastníka neplatné podnájemní smlouvy, resp. se bezdůvodně obohatil ten subjekt, který bez oprávnění, nebytové prostory stěžovatele přenechal do užívání třetím osobám. Jelikož vzájemnou povinnost vrátit druhému vše, co podle neplatné smlouvy dostal, mají pouze účastníci této smlouvy, dospěly obecné soudy v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu k závěru, že stěžovatel ve vztahu k žalované ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nebytových prostor na základě této neplatné smlouvy není aktivně věcně legitimován.
Stěžovatel považuje právní závěry obecných soudů za nesprávné. Žalovaná se obohatila na úkor stěžovatele užíváním jeho nebytových prostor, aniž by stěžovateli za to poskytla plnění. Žalovaná uzavřela neplatnou podnájemní smlouvu, ač jí muselo být při zachování obvyklé péče zřejmé, že smlouva je od samého počátku neplatná. Skutečnost, že žalovaná po dobu užívání nebytových prostor platila společnosti TIMOTI určité úhrady jako nájemné, což však v žádném z řízení prokázáno nebylo, je z pohledu stěžovatele zcela nerozhodná. Stěžovatel za užívání jím vlastněných nemovitostí nikdy žádné úhrady od žalované neobdržel, a proto nemůže být pochyb, že se žalovaná na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatila bez ohledu na to, zda jí majetkový prospěch vznikl. Mezi stěžovatelem a společností TIMOTI nikdy žádný smluvní vztah ohledně nebytových prostor neexistoval, stěžovatel tedy nemůže po ní požadovat vydání bezdůvodného obohacení.
Společnost TIMOTI by vůči stěžovateli mohla uplatnit stejnou procesní obranu, tedy že není ve věci pasivně legitimována, neboť zde existuje neplatná nájemní smlouva ze dne 5. 4. 1993, uzavřená se státním podnikem Masoprogress, a vypořádání z této smlouvy má přednost před vypořádáním z plnění bez právního důvodu. Státní podnik je od roku 1998 v konkursu, v roce 2009 byl konkurs po splnění rozvrhového usnesení zrušen a státní podnik již bude pouze vymazán z obchodního rejstříku. Stěžovatel tedy nemůže podat proti němu žalobu o vydání bezdůvodného obohacení ani dle §451 až 456 obč. zák. ani dle §457 obč. zák.
Přestože je ve věci zcela zřejmé a nesporné, že se někdo na úkor stěžovatele bezdůvodně obohatil, v důsledku aplikace judikatury Nejvyššího soudu neexistuje v rozporu s §451 obč. zák. žádný subjekt, po kterém by stěžovatel mohl požadovat jeho vydání. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku soudem provedené interpretace právních norem došlo k odepření spravedlnosti.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem, jakým obecné soudy posoudily otázku věcné pasivní legitimace žalované ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení, podrobuje tedy kritice právní názory, které obecné soudy vyvodily z ustanovení §451 a násl. obč. zák., zejména z ustanovení §457.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad jednoduchého práva, neboť ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad jednoduchého práva. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatelů například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru však v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích uplatnily právní názory souladné s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který se otázkou restituční povinnosti z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v minulosti opakovaně zabýval a ve své judikatuře podal výklad, jež z ústavně právního hlediska aproboval i Ústavní soud (srov. např. pod sp. zn. III. ÚS 1611/12, II. ÚS 2268/11, I. ÚS 383/05, II. ÚS 748/10).
Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí názor stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces či jiných ústavně zaručených práv. Obecné soudy se návrhem stěžovatele řádně a zákonu odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry patřičně odůvodnily, tj. uvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích soudů vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Ústavní soud vnímá, že stěžovatel může ze subjektivního hlediska s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu považovat rozhodnutí jako nespravedlivá, nezbývá však než připomenout, že bylo především na stěžovateli, aby zavčas ochránil svá vlastnická práva a zvážil, zda a za jakých podmínek jiným subjektům dlouhodobě umožní užívat jeho nemovitost.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu