ECLI:CZ:US:2012:2.US.3651.12.1
sp. zn. II. ÚS 3651/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. Č., zastoupeného Mgr. Tomášem Palou, advokátem, se sídlem v Opavě, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 398/2012-88 ze dne 16. května 2012 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 60/2011 ze dne 6. prosince 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství a 2) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. září 2012 a doplněnou podáními ze dne 1. a 15. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením odvolacího soudu jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 3/2010 ze dne 25. března 2011. Tím byl uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku, trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3, písm. b) trestního zákona a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona. Za to mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce šesti let se zařazením do věznice s ostrahou a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let a bylo rozhodnuto o náhradě škody. Usnesením dovolacího soudu bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto jeho dovolání. Dále se stěžovatel domáhá určení, že provedením prohlídky stavby č. p. XX na adrese F., v obci F. a katastrálním území F. dne 22. října 2008 bez souhlasu soudce, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí, zakotvené v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že využitím takto získaných důkazů v trestním řízení bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel konkrétně namítá, že prohlídka výše uvedeného rodinného domu, byla provedena jakožto prohlídka jiných prostor a pozemků (tedy se souhlasem státního zástupce), přestože se jedná o bytové prostory (k jejichž prohlídce je nutný souhlas soudce). V důsledku uvedeného nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení tak byly v trestním řízení použity důkazy získané nezákonným způsobem. Pokud vlastník budovy pronajal bytové prostory právnické osobě jako prostory nebytové, pak tato skutečnost v žádném případě nemůže změnit určení prostor na základě rozhodnutí stavebního úřadu. Navíc tato skutečnost činí nájemní smlouvu neplatnou, v souladu
s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1973/2006 ze dne 26. října 2006. Přičemž podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3073/2006 ze dne 25. října 2007 není vlastník stavby oprávněn změnit určení prostor podle kolaudačního rozhodnutí. Pronájmem prostor jakožto nebytových je pro jejich skutečné určení irelevantní. Poukazuje rovněž na to, že uzavřel s realitní kanceláří podnájemní smlouvu na větší část předmětných prostor, a to jako bytu určeného k bydlení, kde fakticky bydlel.
3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech důkazů opomenutých, případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Z obsahu obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel námitku uplatněnou v ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před oběma obecnými soudy a oba obecné soudy se s ní shodně vypořádaly. Vyšly z toho, že mezi vlastníkem nemovitosti a realitní kanceláří, jejímž byl stěžovatel jednatelem, byla uzavřena nájemní smlouva, kterou byly pronajaty prostory stavebně vymezené jako nebytové prostory. Z toho vyvodily, že pokud stěžovatel, na straně jedné jako zástupce realitní kanceláře a na straně druhé sám jako fyzická osoba, dal smluvně do podnájmu část pronajatých prostor jako byt určený k bydlení, tak se tímto úkonem nezměnil charakter předmětného prostoru. Taková změna by podléhala správnímu řízení podle stavebního zákona a byla by podmíněna souhlasem vlastníka nemovitosti. Navíc dospěly k závěru, že tímto úkonem stěžovatel porušil i nájemní smlouvu, která mu podnájem prostor neumožňovala. Z toho konečně vyvodily, že nebylo žádného zákonného důvodu k tomu, aby se prohlídka uvedených prostor řídila ustanovením §83 trestního řádu.
6. Z výše uvedeného vyplývá, že se v řízení neprokázalo, že by rozhodnutím stavebního úřadu byly předmětné prostory určeny k bydlení. Výpis z katastru nemovitostí, který stěžovatel evidentně uplatnil jako důkaz poprvé (a tudíž nepřípustně) až v řízení před Ústavním soudem uvedené závěry nemůže zpochybnit, stejně jako argumentace judikáty (evidentně rovněž poprvé použitá až v řízení před Ústavním soudem), které vycházejí z jiného skutkového základu. Nadto je zřejmé, že vina stěžovatele byla obecnými soudy vyvozena především na základě jiných důkazů než těch, které byly získány při předmětné prohlídce.
7. Ze všech vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu