ECLI:CZ:US:2012:2.US.3688.12.1
sp. zn. II. ÚS 3688/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Revolver Revue, občanské sdružení, se sídlem Jindřišská 901/5, Praha 1 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Jurajem Alexandrem LL.M, advokátem, se sídlem Platnéřská 4, Praha 1, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 133/2011-135 ze dne 12. 6. 2012, ve znění opravného usnesení č. j. 3 Co 133/2011-139 ze dne 13. 6. 2012, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora uvedeného usnesení, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 32 C 12/2011-56 ze dne 22. 6. 2011. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jeho práva na svobodu projevu a práva na spravedlivý proces.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se žalobce proti stěžovateli domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout stěžovateli zveřejněním 12 kreseb, jejichž byl autorem, bez jeho souhlasu. K otištění došlo v roce 2010 v knize "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás", kterou vydal stěžovatel ve své edici Revolver Revue, svazek 39, nazvané "Háro - Vzpomínky a dokumenty".
3. Stěžovatel se podané žalobě bránil především tím, že ke zveřejnění obrázků měl zákonnou licenci k bezplatnému použití díla podle ustanovení §31 odst. 1 písm. b) zákona č.121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"), a argumentoval stručně řečeno tím, že obrázky otiskl pro účely kritiky díla žalobce. Žalobce tomu oponoval s tím, že kniha není kritikou jeho díla. Uvedl, že běžný čtenář ve sporné publikaci nezaregistruje jedinou zmínku, která by se týkala jeho kritiky.
4. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal a Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá závěr, že použití díla žalobce stěžovatelem bylo neoprávněné, a proto se právem domáhal zaplacení bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor vzniklo stěžovateli použitím jeho díla bez souhlasu autora. Jinými slovy řečeno soudy neuznaly, že by v daném případě byly naplněny zákonné podmínky bezúplatné licence vyplývající z ustanovení §31 odst. 1 písm. b) autorského zákona.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl průběh řízení před obecnými soudy a vyložil svůj názor na výklad pro předmětný spor rozhodných ustanovení autorského zákona a podrobil kritice závěry obecných soudů. Tvrdí, že obecné soudy zasáhly do jeho základních práv. Konkrétně svým nepřiměřeně restriktivním výkladem ustanovení §31 odst. 1, písm. b) autorského zákona měly zasáhnout do jeho práva na svobodu projevu. Podle názoru stěžovatele nebylo nezbytné pro ochranu autorských práv žalobce omezení svobody projevu uložením sankce. Pokud došlo ke kolizi svobody projevu s vlastnickým právem žalobce, měly obecné soudy rozpoznat, která základní práva jsou ve hře, a pokud nemohou vedle sebe obstát, je třeba dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti (nález sp. zn. I. ÚS 353/04, N 124/37 SbNU 563). Dále stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces tím, že se soudy přes jeho detailní argumentaci obsahem sporné publikace nezabývaly. Nevypořádaly se s uplatněnou námitkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy a absentuje reakce soudů na návrhy důkazů ve vztahu k historickým souvislostem, za nichž kresby vznikly. Obecné soudy nevysvětlily, proč neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, které v ústavní stížnosti specifikuje. Interpretaci ustanovení §31 odst. 1 písm. b) autorského zákona obecnými soudy považuje za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti, zejména proto, že je extrémně formalistická.
6. Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 32 C 12/2011 a seznámil se s jeho obsahem.
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
8. Ústavní soud dále podotýká, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto mu nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě shodné argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí.
10. V souzeném případě šlo především o výklad ustanovení §31 odst. 1 písm. b) autorského zákona a polemika stěžovatele směřuje proti výkladu tohoto ustanovení, provedenému obecnými soudy. Uvedený výklad však nelze označit za extrémně formalistický, vybočující z ustáleného náhledu na interpretaci tohoto ustanovení. V takové situaci nemá Ústavní soud pravomoc do výkladu podústavního práva zasahovat, a to ani, kdyby se s takovým výkladem neztotožňoval.
11. O zásah do základního práva svobody projevu, kterého se v této souvislosti stěžovatel dovolává, nemůže jít, neboť mu napadeným rozhodnutím soudu není bráněno v šíření předmětné publikace. Spor nebyl o obsahu publikace ve smyslu jejího zákazu, ale o právo na autorskou odměnu. Tím, že bylo vlastnické právo vedlejšího účastníka řízení obecnými soudy v souladu s jejich ústavněprávní kompetencí ochráněno, tedy v žádném případě nedošlo k jeho upřednostnění před právem stěžovatele na svobodu projevu, neboť o poměřování těchto práv vůbec nešlo.
12. Stěžovatel dále vytýká obecným soudům neprovedení některých důkazů, které navrhoval, a dále, že se soudy nevypořádaly se všemi jím uplatněnými námitkami. Ústavní soud se již ve více případech vyjádřil k otázce tzv. opomenutých důkazů. Není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, ale pokud některé neprovede, musí uvést důvody, proč tak neučinil. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 32 C 12/2011 vyplývá, že tak oba obecné soudy postupovaly. Na č. l. 50 spisu je v protokolu o jednání, které se konalo dne 22. 6. 2011, zaprotokolováno usnesení soudu, že řízení nebude doplňováno, a toto rozhodnutí bylo krátce odůvodněno. Z protokolu nevyplývá, že by se některý z přítomných účastníků, či zástupců ohradil proti této protokolaci, takže je nutno vycházet z toho, že soud svůj postup ve vztahu k návrhům na doplnění dokazování odůvodnil. Pokud jde o řízení odvolací, je v protokolu o jednání, které se konalo dne 12. 6. 2012 na č. l. 10 p. v. spisu zaznamenáno usnesení soudu, že se řízení končí a dalšími důkazy doplňováno nebude a v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je na č. l. 136 p. v. spisu (str. 4 písemného vyhotovení rozsudku) uveden odkaz na ustanovení §205a občanského soudního řádu. To nelze interpretovat jinak, než jako zdůvodnění, proč odvolací soud neprováděl další v odvolání navrhované důkazy.
13. Vzhledem k tomu, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu