ECLI:CZ:US:2012:2.US.3692.12.1
sp. zn. II. ÚS 3692/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti R. Š., zastoupeného JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem Krakovská 1392/7, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Aps 1/2012-47 ze dne 18. července 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se správní žalobou, podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, domáhal toho, aby krajský soud zakázal žalovanému, Finančnímu úřadu v Jilemnici, provádět u stěžovatele daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Krajský soud následně připustil změnu žaloby, kterou stěžovatel nově usiloval o to, aby krajský soud určil, že předmětná daňová kontrola byla nezákonná, a sice v reakci na skutečnost, že dne 14. 11. 2011 byla stěžovateli v průběhu řízení před krajským soudem doručena zpráva o daňové kontrole. Žalobu odůvodnil tím, že byl na počátku zahájení daňové kontroly zkrácen na svém právu na zastoupení v řízení před jmenovaným správním orgánem, když ten s ním jednal navzdory skutečnosti, že sám stěžovatel příslušné pracovníky žalovaného včas informoval o své zástupkyni, a proto mělo být jednáno toliko s ní již od samého počátku daňové kontroly.
Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že nelze dojít k závěru, že daňová kontrola je nezákonným zásahem vždy, když v jejím průběhu dojde ze strany správce daně k porušení zákona, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, č. j. 8 Aps 2/2006-95. Krajský soud především shledal, že po stěžovatelem tvrzeném, avšak z protokolu o ústním jednání nevyplývajícím upozornění na udělení plné moci zástupkyni a požadavku na její přítomnost, omezil správce daně svoji činnost jen na formální upozornění na zahájení daňové kontroly, kdy při tomto ústním jednání sám neučinil žádné úkony, jimiž by ukládal nějaké povinnosti či po stěžovateli požadoval okamžité sdělení určitých údajů či okamžité předložení účetních dokladů. Krajský soud dále konstatoval, že požadavek na předložení daňové evidence za rok 2007 byl též formální, správce daně v daném okamžiku stěžovateli ani nestanovil lhůtu k předložení požadovaných dokladů. Hned následující den správce daně vydal konkrétní výzvu, kterou na ústní jednání ze dne 2. 8. 2010 navázal a kde jsou specifikovány jeho pochybnosti stran osvobození některých příjmů žalobce od daně. Správce daně touto výzvou, která byla doručena i zástupkyni stěžovatele, požadoval předložení důkazních prostředků a k tomu určil i přiměřenou lhůtu. Od 4. 8. 2010 již správce daně jednal se zástupkyní stěžovatele.
Rozhodnutí krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud shora označeným rozsudkem v části, v níž se stěžovatel domáhal kasace výroku I vzpomínaného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla připuštěna změna žaloby, odmítl, ve zbývající části ji jako nedůvodnou zamítl, když se byl ztotožnil s argumentací krajského soudu, včetně jeho odkazu na judikaturu kasačního soudu, s konstatováním, že krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, včetně otázky udělení plné moci do protokolu, správně.
Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Tvrdí, že věc byla kasačním soudem vyřízena pouze formálně a nebylo šetřeno podstaty a smyslu právního zastoupení, jakož i že jeho odůvodnění je vnitřně rozporné. Na jedné straně je prý kasačním soudem tvrzeno, že dne 2. 8. 2012 po sdělení předmětu jednání byla stěžovatelem udělena plná moc pro danou věc do protokolu, na druhé straně dle názoru stěžovatele kasační soud souhlasně s krajským soudem tvrdí, že pro žalovaného byla účinná až plná moc předaná žalovanému zástupkyní na jednání dne 4. 8. 2010. Stěžovatel v této spojitosti upozorňuje na zřejmý rozpor, kdy oba soudy ve svých stanoviscích k námitkám stěžovatele v odůvodnění vždy argumentují jednou z těchto plných mocí tak, "aby tato argumentace korespondovala s odůvodněním soudního rozhodnutí". V soudním řízení prý nebylo jasně postaveno, kdy byla plná moc k zastupování ve věci daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007 pro žalovaného účinná, ačkoli to bylo pro dané řízení podstatné.
Stěžovatel se dále domnívá, že plná moc byla udělena do protokolu dne 2. 8. 2012 (ač nezapsána, protože na jednání prý přišly pracovnice správce daně již s hotovým napsaným protokolem, který měl stěžovatel dle svých slov již pouze podepsat) okamžitě po sdělení předmětu jednání, a tudíž "před vlastním zahájením jednání". Stěžovatel na tomto místě vyzdvihl, že nepovažuje samotné sdělení předmětu jednání za vlastní jednání, které by mělo účinky zahájení daňové kontroly, přičemž k této otázce se soudy nevyjádřily. Pokud tedy došlo ke sdělení o plné moci ještě před zahájením daňové kontroly, tak prý bylo povinností žalovaného v souladu s právem zakotveným v čl. 37 odst. 2 Listiny jednat se zástupkyní stěžovatele. V dané věci tak stěžovatel vytýká kasačnímu soudu, že se pečlivě nezabýval právě tím, že "po sdělení předmětu jednání a před zahájením jednání byla žalovanému již plná moc známa". Bylo prý povinností žalovaného jednání ukončit a o jednání vyrozumět zástupce stěžovatele a následně s ním jednat, což stěžovatel dále podrobněji rozvedl.
Stěžovatel nesouhlasí s kasačním soudem, že ze samotného oznámení zahájení daňové kontroly neplynou stěžovateli přímo žádné negativní důvody. Naopak, zahájení daňové kontroly jej prý omezilo na právu podat dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2007, které měla připraveno k podání jeho zástupkyně, a to mělo přímý důsledek na jeho povinnost uhradit výrazně vyšší příslušenství na dani. Zástupkyně dle stěžovatelových slov prověřila v souvislosti s daňovou kontrolou na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2008 daňový základ za zdaňovací období 2007 a zjistila zde drobné nesrovnalosti, a proto zpracovala dodatečné daňové přiznání za zdaňovací období 2007. Lhůta pro jeho podání prý byla "právě v pondělí dne 2. 8. 2010, odpoledne se však zástupkyně dozvěděla od stěžovatele, že jej navštívily pracovnice správce daně a zahájily daňovou kontrolu". Za takové situace s ohledem na jeho nepřípustnost dle §41 odst. 2 zákona o správě daní poplatků prý nebylo možnost dodatečné daňové přiznání již podat, přičemž všechny informace měla v danou chvíli jen zástupkyně. Pokud by dle mínění stěžovatele bylo postupováno dle zákona a zástupkyně se jednání byla účastnila, tak by "již po sdělení předmětu jednání dodatečné daňové přiznání podala". V přímém důsledku nezákonného jednání a ignorování práva na zastoupení tak prý vznikla stěžovateli povinnost platit penále z rozdílu mezi základem daně přiznaným a správcem daně zjištěným, a tím byl "zasažen na svém právu vlastnickém".
Stěžovatel je názoru, že napadaný rozsudek kasačního soudu je rozporný s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Aps 1/2009-159. Uvedl, že neshledává rozdílu mezi následky, pokud bylo správci daně předem známo, že má daňový subjekt zástupce (jako v rozsudku č. j. 8 Aps 1/2009-159), anebo pokud se tuto skutečnost dozví až před jednáním. Bylo prý povinností předložit věc rozšířenému senátu, pokud k dané věci kasační soud došel k jinému právnímu názoru než osmý senát. Kasační soud tak prý neučil, věc rozhodl, a tím stěžovatele zasáhl na právu na spravedlivý proces.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil ústavní stížností dotčený rozsudek Nejvyššího správního soudu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, jakož i obsah naříkaného soudního aktu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Kasační soud dostatečně zjistil skutkový stav, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup náležitě osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nejedná se tudíž o rozhodnutí, které by vybočovalo z rámců daných ústavními předpisy.
Ústavní soud je v prvé řadě nucen ve vztahu k argumentaci stěžovatele poznamenat, že je vystavěna na předpokladu existence "sdělení předmětu jednání", jakéhosi právně významného prvku, který předchází zahájení daňové kontroly. Avšak tento stěžovatelem anticipovaný "kvaziprocesní" prostor nejen že postrádá jakoukoli oporu v předpisech práva jednoduchého, natož pak v pramenech ústavního pořádku, nýbrž i sám o sobě je zcela argumentačně nepřijatelný, a to z níže vyložených důvodů.
Otázka daňové kontroly jako právního institutu byla v rozhodném období upravena v ustanovení §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších změn účinných ke dni zahájení daňové kontroly u stěžovatele. Ústavní soud se k problematice daňových kontrol vyjádřil již mnohokrát, zásadním způsobem svůj ústavněprávní pohled na tento institut vylíčil ve stanovisku pléna Ústavního soudu Pl. ÚS-st 33/11 ze dne 8. listopadu 2011 [č. 368/2011 Sb.], v němž mimo jiné podotkl, že "Daňová kontrola je institutem upraveným v části první daňového řádu, tedy institutem obecným, který může najít svého uplatnění v různých fázích daňového řízení. Z ustálené rozhodovací praxe soudů přitom plyne, že daňová kontrola není samostatným řízením, ani samostatnou fází daňového řízení (např. nález sp. zn. II. ÚS 334/02 ze dne 13. 5. 2003, N 63/30 SbNU 129). Jedná se o úkon správce daně, resp. soubor úkonů, jímž dle §16 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků pracovník správce daně zjišťuje nebo prověřuje daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně u daňového subjektu nebo na místě, kde je to vzhledem k účelu kontroly nejvhodnější. Daňová kontrola se provádí v rozsahu nezbytně nutném pro dosažení účelu podle tohoto zákona. Tímto účelem je podle §2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy" (viz bod 8 citovaného stanoviska). V této souvislosti Ústavní soud neopomněl připomenout, že podstatným znakem takové kontroly je krom jiného též možnost jejího namátkového provedení, a to i za situace, kdy kontrolující osoba a priori nedisponuje (konkrétním) podezřením, že kontrolovaný subjekt neplní řádně své povinnosti.
S ohledem na řečené tudíž nelze akceptovat takovou konstrukci daňové kontroly, která počítá s předchozím upozorněním, řečeno terminologií stěžovatele - "sdělením předmětu jednání", na zahájení daňové kontroly tomu kterému daňovému subjektu. Daňový subjekt je přirozeně seznámen s touto skutečností současně se zahájením (v okamžiku zahájení) tohoto úkonu ze strany správce daně. Pakliže se pověřený pracovník správce daně dostaví ke kontrolované osobě, aby ji obeznámil se zahájením daňové kontroly, o jejímž provedení tak správce daně musil již rozhodnout, nelze na to pohlížet jako na úkon, který předchází okamžiku zahájení daňové kontroly a který poskytuje kontrolované osobě jakýkoli právně relevantní procesní prostor, neboť realizace vzájemných práv a povinností kontrolované osoby a pracovníka správce daně se již odehrává v rámci zahájené daňové kontroly.
Z právě uvedených důvodů proto není rovněž možno rozumně dospět k závěru o opodstatněnosti námitek stěžovatele, jimiž zpochybňuje úvahu Nejvyššího správního soudu o tom, že samotné zahájení daňové kontroly se nikterak negativně neprojevuje ve sféře práv kontrolované osoby, pokud jde o konkrétní zjištění z daňové kontroly. Účinky zahájení daňové kontroly ve vztahu ke stěžovateli nastaly současně s jejím samotným zahájením. Sdělení stěžovatele pracovnicím správce daně o tom, že za něj jedná (resp. bude jednat) zástupkyně, tak již nemohlo zvrátit ex lege nastalou právní skutečnost v podobě nepřípustnosti podání dodatečného daňového přiznání ve smyslu §41 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a tím se negativně projevit na příslušných veřejných subjektivních právech stěžovatele. Nelze tedy zpochybnit ústavní konformitu závěru kasačního soudu o tom, že pracovnice správce daně nepochybily, když zašly přímo za stěžovatelem (a nejednaly s jeho zástupkyní), neboť jim v okamžiku zahájení daňové kontroly nebyl jeho zástupce znám.
Ústavní soud dále nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho výtce ohledně vnitřní rozpornosti závěrů Nejvyššího správního soudu stran toho, od kdy byla ve vztahu k žalovanému správnímu orgánu účinná plná moc stěžovatele udělená zvolené zástupkyni. Kasační soud toliko vychází z hypotetického předpokladu (viz str. 6 napadeného rozsudku kasačního soudu), že byla-li by bývala plná moc skutečně udělena do protokolu již 2. 8. 2010 (což žalovaný nezpochybnil, čímž se toto tvrzení stalo mezi stranami nesporné), nebylo by to mělo vliv na neúčast zástupkyně stěžovatele na ústním jednání toho dne, jelikož správce daně nemohl pro nevědomost o tomto právním vztahu zastoupení tuto zástupkyni informovat. Kasační soud pouze ozřejmil, že plná moc byla vůči správci daně uplatněna způsobem plně respektujícím ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků teprve dne 4. 8. 2010. Z toho je rovněž patrné, že Nejvyšší správní soud stěžovatelův (protistranou nezpochybněný) odkaz na právní zástupkyni a plnou moc učiněný během protokolace jednání dne 2. 8. 2010 nepokládá za zcela respektující kogentní ustanovení §10 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Konečně ani námitce stěžovatele o tom, že devátý senát Nejvyššího správního soudu nepředložil věc rozšířenému senátu, pokud došel k jinému právnímu názoru než osmý senát v rozhodnutí č. j. 8 Aps 1/2009-159, nelze přitakat. Nejvyšší správní soud dostatečně odůvodnil, v čem závisí podstatný rozdíl nyní projednávané věci od případu řešeného v uvedeném rozhodnutí osmého senátu (viz str. 7 ústavní stížností dotčeného rozsudku). Samotný nesouhlas stěžovatele s tímto výkladem, resp. jeho odlišná interpretace judikátu č. j. 8 Aps 1/2009-159, ovšem představuje pouhou polemiku stran analýzy a exegese judikaturních závěrů, jejíhož řešení se nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu