ECLI:CZ:US:2012:2.US.3704.12.1
sp. zn. II. ÚS 3704/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti P. Ch., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295/37, 470 01 Česká Lípa, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 35 Co 364/2012-80 ze dne 6. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem č. j. 37 C 109/2011-59 ze dne 11. 6. 2012 Okresní soud v České Lípě zamítl návrh vedlejšího účastníka, žalobkyně, na určení výživného pro rozvedenou manželku ve výši 2 000 Kč měsíčně za období od 17. 3. 2011 do 25. 7. 2011 a dále od 1. 2. 2012 do budoucna. Žádnému z účastníků ani České republice soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozhodnutí okresního soudu se odvolala žalobkyně, požadujíc, aby byl rozsudek změněn tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Krajský soud proto přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení, které doplnil z rozvodového spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 6 C 49/2009, přečtením rozvodových rozsudků, jakož i dalším důkazním materiálem a výslechem žalobkyně jako účastnice řízení, a zjistil, že její odvolání je částečně důvodné, když dospěl k závěru o tom, že v době od 1. 2. 2012 stěžovateli příslušná vyživovací povinnost odpadla, takže až do nástupu žalované (správně žalobkyně - pozn. ÚS) do pracovního poměru, kde bude mít příjem kolem 7 000 Kč měsíčně, je v možnostech žalovaného příspěvek ve výši 2 000 Kč na výživu rozvedené manželky platit, a proto odvolací soud přistoupil ke změně odvoláním dotčeného rozsudku soudu nalézacího. Ve zbytku však rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo ve smyslu čl. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i právech. Nebyla prý totiž zachována stejná rovnost životní úrovně žalobkyně a jeho. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobkyně, ač pobírá invalidní důchod, jedná se prý o částečný invalidní důchod, a je tak schopna dalšího zaměstnání, a tím i zvýšení si příjmů. Napadené rozhodnutí prý ovšem vůbec nepřihlíží k tomu, že vyživovací povinnost k dceři V. zanikla nejen jemu, ale i matce, přičemž stěžovatel má dle svých slov další vyživovací povinnost k nezl. P., ze současného manželství, a dále k manželce, která je v současné době na mateřské dovolené. Jeho možnosti proto byly "podstatně sníženy a i majetkové poměry nebyly takové, abych mohl bývalé manželce jakkoliv přispívat na výživu, neboť mi peníze stěží stačily na výživu pro mou vlastní rodinu". Pokud jde o odstupné, které mělo být stěžovateli vyplaceno, to prý bylo zabaveno exekutorem, a to především na výživné na nerozvedenou manželku, které měl platit v době před rozvodem a které mu bylo strháváno ještě po rozvodu manželství s žalobkyní.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
V případě napadeného rozhodnutí se nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Dále je třeba poznamenat, že stěžovatel toliko nesouhlasí s právním posouzením skutkového stavu, jak byl v řízení zjištěn obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v rámci systému obecného soudnictví. Avšak pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody nemůže úspěšně zpochybnit naříkané rozhodnutí pro jeho rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou tedy obstát ty námitky, které stěžovatel vede v rovině vlastního líčení skutkových okolností či jednoduchého práva (viz sub III odst. 4 ústavní stížnosti). Jak plyne z výše vyloženého, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat.
Stěžovatel spatřuje porušení svého základního práva v údajném porušení principu rovnosti všech před zákonem, jak jej zachycuje článek 1 Listiny. Tu je ovšem třeba mít na paměti, že princip rovnosti ve smyslu čl. 1 Listiny neznamená rovnost materiální, tedy že lidé mají nárok na to, aby jejich materiální, hmotné zajištění bylo v zásadě stejné jako u jiných lidí, nýbrž je odrazem historicky se vyvinuvší reakce na někdejší nerovnost lidí před samotným zákonem, mající původ převážně v příslušnosti k té či jiné sociální skupině obyvatelstva. Nadto v kontextu celé věci je třeba poznamenat, že žalobkyně nebyla úspěšná v převážné části svých požadavků, a nelze tak dospět k závěru, že by soud druhé stolice zohlednil jen důvody na její straně. Naopak vzal v úvahu i vyživovací povinnost stěžovatele k dalším osobám. I proto není možno dospět rozumně k závěru o neústavnosti celého procesu.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu