ECLI:CZ:US:2012:2.US.3710.12.2
sp. zn. II. ÚS 3710/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně zpravodajky Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti E. S., zastoupené JUDr. Natašou Láníčkovou, advokátkou se sídlem Hustopeče u Brna, Bratislavská 25, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011 č. j. 70 Co 93/2011-145 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 č. j. 28 Cdo 2901/2011-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími porušily její právo na soudní ochranu dle čl. 90 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zasáhly i do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 11. 2010 č. j. 22 C 277/2007-131 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 358 173 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu v řízení vedeném u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 339/2003 a nesprávného postupu soudního exekutora spočívajícího v soupisu věcí stěžovatelky, které byly následně k jejímu návrhu z exekuce vyloučeny. Proti rozsudku soudu prvního stupně se stěžovatelka odvolala. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozsudkem co do částky 206 220 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak jej ve výroku o věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nepřihlédly ke všemu, co bylo v řízení prokázáno, zejména ke znaleckému posudku, kterým bylo vyčísleno znehodnocení věcí za období od roku 2003 do roku 2007 a jehož vypracování bylo za daných okolností jediným možným prostředkem ke stanovení výše škody. Žalovaný též výši škody nikdy nezpochybnil a tuto skutečnost neučinil v řízení spornou. Mimoto soudy porušily zásadu rovnosti účastníků, neboť vycházely pouze z důkazů svědčících ve prospěch žalovaného, a "nerespektovaly základní funkci důkazního řízení v občanském soudním procesu, která obsahuje provedení důkazů a jejich hodnocení, které má za následek zjištění skutkového stavu".
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly uvedené principy dodrženy, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil.
Předně je nutno konstatovat, že z námitek obsažených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se u Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí v podstatě tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další opravné instance, která mu, jak bylo zdůrazněno, nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že dokazování ve věci proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, zejména že stěžovatelka měla možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení považovala k prokázání svých tvrzení za potřebné. Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy v procesu dokazování porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky tím, že by některé z důkazů neprávem opomenuly či svévolně hodnotily. V odůvodnění svých rozhodnutí soudy důsledně a podrobně vyložily, k jakým zjištěním na základě získaných důkazů dospěly, i úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, a které právní předpisy aplikovaly. Transparentně a přesvědčivě soudy též vysvětlily, opírajíc se o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, z jakých důvodů dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že by jí vznikla škoda nemožností prodeje sepsaných věcí, ani že by jí nesprávným úředním postupem ušel zisk, což nelze hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za tohoto stavu tedy není obecným soudům z hlediska ústavněprávního co vytknout.
K tvrzení stěžovatelky o porušení zásady rovnosti účastníků Ústavní soud dodává, že tato zásada zakotvená v čl. 37 odst. 3 Listiny se týká jejich procesního postavení a vyplývá z ní povinnost soudu zajistit účastníkům řízení stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. V předmětném řízení oba účastníci takovou možnost hájit svá práva měli a jak vyplývá z již citovaného rozsudku soudu prvního stupně (str. 4), byla to sama stěžovatelka, která jí ani plně nevyužila, pakliže "vyjádřila vůli neúčastnit se jednání, neboť u odvolacího soudu se věc vyřešila", čímž se připravila o "dobrodiní poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a následcích neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního".
Závěrem lze uvést, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík
předseda senátu