ECLI:CZ:US:2012:2.US.3737.11.1
sp. zn. II. ÚS 3737/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. Č., zastoupeného Mgr. Liborem Burianem, advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2011, č. j. Aprk 20/2011-16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel doručil Ústavnímu soudu podání, jímž se s tvrzením o zásahu do práva na spravedlivý proces (čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud jím odmítl návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve věci vedené u Krajského soudu v Brně. V odůvodnění je konstatováno, že stěžovatel žádal krajský soud o provedení úkonu - prohlášení neúčinnosti doručení písemnosti, ovšem žádostí nejednoznačně formulovanou, z níž nebylo zřejmé, ke kterému z mnoha řízení vedených stěžovatelem u krajského soudu vlastně patří. Nejasnost žádosti stěžovatel neodstranil ani k výzvě krajského soudu, který jí proto nevyhověl a věc předložil Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Ten s odvoláním na dikci ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl s tím, že požadavek obsažený v podáních stěžovatele ze dne 1. 6. 2011 a 21. 9. 2011 ani v jeho reakcích na výzvu soudu ze dne 13. 6. 2011 a 23. 9. 2011 neobsahuje náležitosti tímto ustanovením vyžadované. Lhůtu k provedení procesního úkonu lze stanovit jen v případě jasného vyjádření, o jaký konkrétní procesní úkon jde, nestačí jen obecné tvrzení, že v řízení jsou průtahy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v rámci několika řízení vedených jím u krajského soudu je mu opakovaně doručováno v rozporu s procesními pravidly a pokyny pro doručování, která podrobně rozebírá. Postup krajského soudu si vynutil ze strany stěžovatele odezvu v podobě námitky neúčinnosti doručení písemnosti označené poštou "St 24/11". Soud o ní ovšem nerozhodl, proto učinil předmětný návrh. Je přesvědčen, že identifikace je dostatečná a soud jen odmítl jeho námitky prošetřit. Nedostatek náležitostí oba ve věci rozhodující soudy jen předstírají a jde z jejich strany o svévolný postup a šikanu stěžovatele.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, porušení čl. 2 Ústavy ČR i Listiny o mezích uplatňování státní moci a porušení čl. 37 odst. 3 Listiny o rovnosti účastníků před soudem.
Žádné z těchto práv a garancí v řízení o návrhu na určení lhůty k úkonu nebylo stěžovateli upřeno. Soud nepostupoval vůči stěžovateli mimo rámec pravomocí daných mu procesními pravidly. Stěžovateli se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, jeho návrh byl poté, co se mu dostalo možnosti napravit jeho formální nedostatky, přezkoumán a bylo o něm rozhodnuto, přičemž výrok je srozumitelně - a ve vztahu k povaze a významu řízení zcela dostatečně - odůvodněn. S výjimkou odkazu na čl. 37 Listiny stěžovatel v textu podání ani nenaznačil, v čem měl spočívat nerovný přístup ze strany soudu k němu jako účastníku řízení.
O porušení práva na spravedlivý proces lze hovořit za situace, kdy by interpretace procesního řádu, jakou obecný soud zvolil, byla výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, nebo byla výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění. Oproti očekáváním stěžovatele však právní závěr, že návrh na určení lhůty trpěl vadami, které stěžovatel ve stanovené lhůtě neodstranil (ba dokonce, jak potvrzují i kopie jeho reakcí na příslušnou výzvu soudu, odstranit výslovně odmítl), a tudíž jej nelze věcně projednat, za protiústavní mít evidentně nelze.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu