ECLI:CZ:US:2012:2.US.3789.11.1
sp. zn. II. ÚS 3789/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. P. R., zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem, se sídlem v Jičíně, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2011, č. j. 11 Cmo 249/2011-36, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 24 Co 456/2009-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel s odvoláním na zásah do práva na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Krajský soud napadeným usnesením nařídil pokračovat v přerušeném řízení o stěžovatelově zmateční žalobě podané proti rozsudkům vydaným ve sporu o popření dědického práva a určení neplatnosti závěti. Důvod přerušení - podané dovolání proti týmž rozhodnutím - totiž odpadl, neboť o předmětném dovolání bylo již rozhodnuto. Současně soud ustanovil opatrovníka neznámým dědicům jednoho ze žalovaných, který v době přerušení řízení zemřel. Vrchní soud svým usnesením - taktéž v záhlaví specifikovaným - toto rozhodnutí přes nesouhlas stěžovatele potvrdil jako věcně správné. Překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, odpadla. Pokračovat v něm je žádoucí a nezbytné, neboť je nutné ukončit původní dědické řízení, z něhož vzešla žaloba o popření dědického práva a určení neplatnosti závěti. Teprve po skončení tohoto dědického řízení je pak možno projednat pozůstalost po žalovaném, který zemřel během přerušení. Proto byl správně jeho dosud neznámým dědicům soudem ustanoven opatrovník. Odvolací soud se v odůvodnění současně vypořádal s námitkou stěžovatele, že prvostupňové usnesení bylo nesprávně vydáno vyšší soudní úřednicí.
Stěžovatel proti rozhodnutím brojí obsáhlou ústavní stížností. Nesouhlasí, že usnesení o pokračování v řízení mohla vydat vyšší soudní úřednice, dovozuje porušení svého práva na zákonného soudce. Samotné rozhodnutí v řízení pokračovat je pak dle stěžovatele v rozporu s dikcí občanského soudního řádu, a tudíž zasahující do jeho práva na spravedlivý proces. V podání vypočítává důvody, proč by bylo rozumnější ponechat řízení přerušené. Výhrady vznáší též proti ustanovení opatrovníka.
Zákon o Ústavním soudu, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů v souzené věci. Ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
V dané věci je potřeba na prvém místě zdůraznit, že usnesení o pokračování v přerušeném řízení, jakož i ustanovení opatrovníka, je rozhodnutím procesní povahy. Nejde o rozhodnutí ve věci a jako takové zpravidla ani není způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv. Daný případ není ničím výjimečný. Závěr napadených rozhodnutí, že překážka, která bránila pokračovat ve zmatečním řízení, odpadla, a že je potřeba ustanovit v řízení opatrovníka, nikterak stěžovatelovo právo na spravedlivý proces nezasahuje. To totiž nelze vykládat jako nárok na rozhodnutí způsobem, jaký účastník řízení navrhuje a který mu vyhovuje. Důvody rozhodnutí jsou navíc logické a sdělené v rozsahu odpovídajícím významu napadených usnesení. Podstatou každého soudního řízení je dospět za podmínek spravedlivého procesu ke konečnému rozhodnutí. Usnesení o přerušení řízení či pokračování v něm, coby rozhodnutí procesní povahy, evidentně takovým rozhodnutím nejsou. Bude-li mít stěžovatel pochybnosti stran spravedlivého procesu, může proti případnému nesprávnému postupu obecných soudů brojit v rámci probíhajícího soudního řízení příslušnými zákonnými prostředky a poté případnou ústavní stížností namířenou proti konečnému rozhodnutí ve věci. Jeho představa, že by Ústavní soud zrušil rozhodnutí o pokračování v řízení, zahájeném navíc na základě jeho (zmateční) žaloby, neodpovídá účelu soudního řízení jako takového.
Pokud jde o výhradu, že prvoinstanční usnesení neměla vydávat vyšší soudní úřednice, lze odkázat na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který se s ní s odkazem na příslušná zákonná ustanovení adekvátně vypořádal.
Navíc lze stěžovateli připomenout usnesení sp. zn. IV. ÚS 2707/09, jímž Ústavní soud odmítl mimo jiné též jeho návrh na zrušení obdobného rozhodnutí a v němž jej obeznámil se svým přístupem k ústavním stížnostem směřujícím proti usnesením o pokračování v přerušeném řízení: "Dle náhledu Ústavního soudu je třeba dát stěžovatelům za pravdu v tom smyslu, že o pokračování v soudním řízení bylo rozhodnuto s konečnou platností a stěžovatelé stran tohoto úkonu soudu vyčerpali všechny řádné opravné prostředky. Na stranu druhou se však v tomto konkrétním případě nejedná o úkon takové povahy, kterým by, i za předpokladu oprávněnosti tvrzení stěžovatelů, mohlo být jakkoli zasaženo do základních práv a svobod. Důvodem je pak především ta skutečnost, že napadenými rozhodnutími došlo toliko k pokračování přerušeného soudního řízení."
Návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem sdílí osud ústavní stížnosti.
Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu