ECLI:CZ:US:2012:2.US.379.12.1
sp. zn. II. ÚS 379/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. W., zastoupeného JUDr. Ludmilou Lejnarovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 691/2011 ze dne 8. prosince 2011, a sp. zn. 44 To 715/2011 ze dne 20. prosince 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 1. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Prvním z nich byl jednak zamítnut jeho návrh na vyslovení dohledu probačního úředníka nad jeho osobou, jako obviněným, a současně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 2019/2011 ze dne 3. listopadu 2011. Posledně uvedeným usnesením byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib. Druhým z nyní napadených rozhodnutí byl zamítnut návrh stěžovatele na vyslovení dohledu probačního úředníka nad stěžovatelem, coby obviněným, i jeho návrh na přijetí jím nabídnuté peněžité záruky ve výši 100.000 Kč, a konečně byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze sp. zn. 1 KZV 100/2011 ze dne 29. listopadu 2011. Posledně uvedeným usnesením byl stěžovatel ponechán ve vazbě z útěkového a předstižného důvodu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel obecnému soudu vytýká, že vazbu odůvodnil toliko formálním tvrzením o ohrožení všech obviněných vysokou trestní sazbou s reálnou možností uložení velmi přísného nepodmíněného trestu odnětí svobody. Stěžovatel má s odvoláním na blíže nekonkretizovanou "současnou rozhodovací praxi" za to, že útěkový důvod vazby je dán jen v případě, že k hrozbě vysokého trestu přistoupí další okolnosti, jako např. osoba pachatele anebo okolnosti případu, které obavu z útěku odůvodňují. V té souvislosti rovněž vůbec nebylo zohledněno, že došlo ke zmírnění právní kvalifikace trestného činu, pro nějž je stíhán, a že se doposud podílel na výchově své nezletilé sestry a žil ve společné domácnosti i se svojí matkou a babičkou. Rovněž hrozba opakování trestné činnosti s ohledem na to, že prostředky získané z distribuce kokainu byly zdrojem jeho příjmů, nevychází ze zjištěné skutečnosti. Stěžovatel je totiž studentem vysoké školy, a jako takový není a nebyl zaměstnán. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto neshledává ústavně konformním.
3. S ohledem na přední postavení osobní svobody (do níž bylo napadenými rozhodnutími aktuálně zasaženo) v katalogu základních práv a svobod, projednal Ústavní soud ústavní stížnost v souladu s vlastní ustálenou rozhodovací činností přednostně mimo pořadí.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato specifická a relativně samostatná část řízení nemá charakter kontradiktorního řízení.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí v systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedené v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
6. Ve věcech, týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním, Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost dalšího trvání vazby. Ústavní soud rovněž klade důraz na posouzení (zvážení), zda je vazba nezbytným opatřením pro dosažení účelu trestního řízení a zda nelze tohoto účelu dosáhnout i jinak. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti (dalšího) vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.).
7. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel společně s dalšími čtyřmi osobami stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy s tím, že právní kvalifikace byla 29. listopadu 2011 změněna, a sice co do rozsahu spáchané trestné činnosti z §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku (ve velkém rozsahu) na §283 odst. 1 a odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku (ve značném rozsahu). Obecný soud rozhodující o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dalším trvání vazby se s touto skutečností vypořádal, neboť v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, že je stěžovatel ohrožen trestní sazbou od 2 do 10 let trestu odnětí svobody a nikoliv trestní sazbou od 8 do 12 let trestu odnětí svobody jako před změnou právní kvalifikace. Proto je námitka stěžovatele, že obecný soud tuto skutečnost nezohlednil, zcela lichá. Závěr obecného soudu o posilování podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu stěžovatelem, které bylo obecným soudem i ve vztahu konkrétně ke stěžovateli rozvedeno, lze proto považovat za ústavně souladný.
8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že v usnesení o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o dalším trvání vazby chybí závěr o hrozbě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v konkrétní minimální výši, který je pregnantně vyjádřený v rozhodnutí o stížnosti proti zamítavému rozhodnutí o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby. Tento deficit zvýrazňuje skutečnost, že v prve uvedeném rozhodnutí ještě nebyla zohledněna změna právní kvalifikace, která je pro stěžovatele nepochybně příznivá. Nicméně závěr o reálnosti uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v posledně uvedeném usnesení, který do určité míry implikuje i úvahu o relevantní výši v budoucnu ukládaného trestu, je plně dán s ohledem na prokazovanou skutečnost, že byl stěžovatel koncovým dealerem drogy, jak uvádí prve uvedené usnesení. V každém případě obecný soud dostál povinnosti přihlížet k reálně hrozícímu trestu a nikoliv jen k trestní sazbě, kterou je ohrožen daný trestný čin. Pokud dále stěžovatel akcentuje své rodinné zázemí, tak pomíjí, že hrozba, že se stěžovatel bude skrývat, byla orgány činnými v trestním řízení shledána v daném případě ve skutečnosti, že vytýkané trestní jednání bylo podle dosud provedených důkazů prováděno konspirativním způsobem. Lze proto uzavřít, že obecný soud ve vztahu k útěkovému důvodu vazby dostál kritériím vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) a násl., na nějž se odvolávala již státní zástupkyně.
9. Pokud jde o předstižný důvod vazby, tak z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl v tíživé finanční situaci, kterou řešil příjmy z vytýkané trestné činnosti. Tím se obecný soud evidentně vypořádal i s námitkou stěžovatele, že je vysokoškolským studentem, a jako takový není zaměstnán, resp. že žije ve společné domácnosti se svojí babičkou, matkou a sestrou.
10. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená usnesení neobstála v testu ústavnosti, a že by tak došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu