ECLI:CZ:US:2012:2.US.3817.12.1
sp. zn. II. ÚS 3817/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. K., zastoupené Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 10, 120 00 Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Co 60/2011-147 ze dne 24. července 2012 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 8 Cm 116/2007-109 ze dne 29. března 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením rozhodl Městský soud v Praze o tom, že stěžovatelce (žalobkyni) nepřiznává osvobození od soudních poplatků a v této souvislosti jí neustanovuje zástupce. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně včasné odvolání, kterému Vrchní soud v Praze částečně vyhověl, když prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že se stěžovatelce přiznává osvobození od soudních poplatků, avšak současně rozhodl o tom, že se rozhodnutí městského soudu potvrzuje ve výroku, kterým stěžovatelce nebyl advokát ustanoven.
Proti rozhodnutím obecných soudů ve výrocích, jimiž nebyl stěžovatelce ustanoven advokát, brojí stěžovatelka ústavní stížností, ve které nesouhlasí s hodnocením vrchního soudu a domnívá se, že ustanovení zástupce z řad advokátů je nezbytně třeba k ochraně jejích zájmů. Odůvodnění vrchního soudu v této otázce pokládá za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Na závěr navrhla, aby Ústavní soud zrušil dotčená rozhodnutí v napadených výrocích.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je veskrze polemikou se správností závěrů a úvah obecných soudů, snahou o jejich revizi, čehož se ve světle výše nastíněného nelze v ústavním soudnictví úspěšně domáhat. Pokud jde o námitku stěžovatelky stran nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti rozhodnutí vrchního soudu v otázce neustanovení zástupce z řad advokátů, lze sice konstatovat, že odůvodnění je zde poměrně stručné, přesto z hlediska ústavní konformity obstojí. Pakliže odvolací soud poukazuje na skutečnost, že z obsahu spisu plyne, že se stěžovatelka v dané právní problematice (dědické právo) dostatečně orientuje s poukazem na její vysokoškolské vzdělání, jakož i na to, že stěžovatelka byla soudem ustanovena správkyní dědictví po zemřelém příslušníku rodiny, nelze tento závěr pokládat za nemající oporu v okolnostech případu. Proto Vrchnímu soudu v Praze nelze vytknout jeho zamítavý postoj k ustanovení advokáta z moci úřední.
Na tomto místě se sluší poznamenat, že samotným osvobozením účastníka řízení od soudních poplatků mu automaticky, bez dalšího, nevzniká nárok na bezplatné právní zastoupení advokátem. Jedná se toliko o splnění jedné z podmínek pro jeho ustanovení soudem (srov. §30 odst. 1 občanského soudního řádu). Druhou podmínkou, která musí být rovněž splněna, je nezbytnost ochrany zájmů takového účastníka, jejímuž posouzení se odvolací soud správně věnoval, a vyvodil z něj patřičné závěry, které ve světle jak konkrétní projednávané věci, tak i s ohledem na celkovou stěžovatelčinu aktivitu v soudních řízeních nelze považovat za ústavně nekonformní.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. prosince 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu