ECLI:CZ:US:2012:2.US.3826.12.1
sp. zn. II. ÚS 3826/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem Horní náměstí 12, 755 01 Vsetín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, č. j. 33 Cdo 2492/2010-234, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal nahrazení prohlášení vůle žalovaného (město Vsetín) uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu spoluvlastnického podílu k blíže určeným nemovitostem (pozemkům). Proti potvrzujícímu rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. prosince 2009, č. j. 71 Co 203/2009-213, podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2012, č. j. 33 Cdo 2492/2010-234, odmítnuto jako nepřípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu neměl podle názoru Nejvyššího soudu po právní stránce zásadní význam. Jako bezvýznamné z hlediska přípustnosti dovolání posoudil dovolací soud námitky žalobce, že soudy dostatečně nepřihlédly k duplicitnímu zápisu vlastnictví sporného pozemku v katastru nemovitostí a neprovedly jím navržené důkazy k prokázání toho, kdo je skutečným (jediným) vlastníkem sporným nemovitostí. V této souvislosti uvedl, že nejde o zpochybnění právního posouzení věci, nýbrž o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k námitce dovolatele, že nebyl poučen podle §118a o. s. ř. Nejvyšší soud konstatoval, že při posouzení přípustnosti dovolání nemůže být přihlédnuto (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada řízení splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. "spor o právo" ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci).
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Protiústavnost spatřuje v tom, že se dovolací soud nevypořádal s uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatel poukazuje na to, že v rámci dovolání namítal, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak dovolací soud k této námitce nepřihlédl. V této souvislosti poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a IV. ÚS 2117/09, v nichž dospěl k závěru, že výklad Nejvyššího soudu, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. Ve světle výše uvedených rozhodnutí je pak třeba nahlížet na postup a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III.
4. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Nejvyššího soudu v otázce posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V souvislosti s rozhodnutím dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je třeba stěžovateli připomenout, že Ústavní soud je oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Obsahový přezkum vlastního uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání již ale ze strany Ústavního soudu není možný. Stěžovatel namítal nepřípustné zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu, když dovolací soud - podle jeho názoru nesprávně - nepřihlédl k námitce, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Ústavní soud tento názor nesdílí. Nejvyšší soud sice skutečně k námitce stěžovatele nepřihlédl, ale učinil tak proto, že tato namítaná vada (nedostatek poučení podle §118a o. s. ř.) nesplňovala podmínku zásadního právního (procesněprávního) významu, která je pro posouzení přípustnosti dovolání nezbytná. Takový postup není v rozporu s konstantní a stěžovatelem citovanou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel se totiž mýlí, když předpokládá, že každá vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jinak řečeno, Nejvyšší soud nepřihlédl k namítané vadě nikoliv proto, že by k ní nemohl přihlížet s ohledem na stanovenou přípustnost závisející na uvážení soudu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], nýbrž proto, že nastolená otázka podle posouzení Nejvyššího soudu nesplňovala podmínku zásadního právního (procesněprávního) významu, související s aplikací procesních předpisů, která je pro stanovení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. určující.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu