ECLI:CZ:US:2012:2.US.3835.12.1
sp. zn. II. ÚS 3835/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o návrhu V. P., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ads 75/2012 ze dne 11. 7. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel se, s odvoláním na porušení jeho základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze čj. 4 Ad 32/2011 ze dne 20. 3. 2012. Uvádí, že napadený rozsudek byl doručen advokátní kanceláři dne 7. 8. 2012.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud po seznámení se s návrhem konstatuje, že návrh navrhovatele nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z evidence Ústavního soudu bylo přitom zjištěno, že navrhovatel podal od roku 1996 více než 40 ústavních stížností, přičemž v řadě z nich byl vyzýván k odstranění jejich vad s vyrozuměním o náležitostech návrhu. Navrhovateli, který byl Ústavním soudem v nedávné době opakovaně obeznámen s podmínkou povinného právního zastoupení a dalšími náležitostmi ústavní stížnosti, je tedy dobře známo, jaké náležitosti zákon o Ústavním soudu pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení a náležitostech návrhu dostávalo navrhovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve více případech předchozích (ostatně i s tímto postojem Ústavního soudu již byl navrhovatel seznámen např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2702/10, sp. zn. IV. ÚS 2375/10 a další). Setrvání na požadavku dalšího vždy nového a totožného poučování stěžovatelů by totiž bylo jen postupem formalistickým a neefektivním.
V projednávané věci proto Ústavní soud nevyhověl návrhu na prodloužení zákonné lhůty pro obstarání advokáta. Navrhovatel měl k dispozici rozsudek Nejvyššího správního soudu ode dne 7. 8. 2012, přičemž Ústavnímu soudu podal návrh až 5. 10. 2012, tedy 2 dny před uplynutím lhůty stanovené zákonem. Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj