ECLI:CZ:US:2012:2.US.3838.12.1
sp. zn. II. ÚS 3838/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného JUDr. Jiřím Rakem, advokátem, se sídlem Štefánikova 58/31, 742 21 Kopřivnice, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 25 Cdo 1393/2012-125, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podáním, které Ústavní soud obdržel do datové schránky dne 5. října 2012, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
2. Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši 37.483,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 25. října 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
4. Následné dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2012, č. j. 25 Cdo 1393/2012-125, odmítnuto jako nepřípustné z důvodu jeho bagatelnosti [srov. §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], neboť výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, resp. 100.000 Kč.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti skutkovému i právnímu posouzení věci obecnými soudy a závěrům, které byly ve vztahu ke stěžovateli nepříznivé (jeho žaloba byla zamítnuta). Přestože stěžovatel navrhuje zrušení všech rozhodnutí obecných soudů, tedy včetně usnesení Nejvyššího soudu, jeho argumentace obsažená v ústavní stížnosti se týká toliko posouzení věci soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu pak ústavní stížnost žádná relevantní tvrzení neobsahuje.
6. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
9. Ústavní stížnost stěžovatele, třebaže v petitu navrhuje i zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, se obsahově týká pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu však odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu. Takový postup není v daném případě možný, neboť dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nepřípustnost nikoliv na základě uvážení Nejvyššího soudu, nýbrž proto, že v dané věci nebylo přípustné vůbec [procesní předpisy nepřipouští dovolání proti ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, resp. 100.000 Kč [srov. §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř]. O nepřípustnosti podání dovolání byl navíc stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen. V dané věci se tedy ve vztahu k rozsudkům Krajského soudu v Brně ze dne 25. listopadu 2011, č. j. 60 Co 198/2011-110, a Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. března 2011, č. j. 7 C 171/2007-70, neuplatní dobrodiní stanovené v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu a lhůtu pro podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. proti rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze v tomto případě odvozovat ode dne doručení rozhodnutí o dovolání. Ve vztahu k těmto rozhodnutím posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděně podanou a odmítl ji podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
10. Stěžovatel ústavní stížností formálně napadá i rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak ve vztahu k tomuto rozhodnutí neobsahuje jeho podání žádnou argumentaci. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti, musel se ovšem zabývat i ústavní stížností směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je sice podána včas (a je přípustná), avšak není opodstatněná. Závěr Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání je zcela v souladu s procesními předpisy [viz §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony]. Stěžovatel navíc podal dovolání i přes řádné poučení odvolacího soudu o jeho nepřípustnosti.
11. S ohledem na výše uvedené posoudil Ústavní soud ústavní stížnost, pokud směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jako zjevně neopodstatněnou a odmítl ji podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 18. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu