ECLI:CZ:US:2012:2.US.3842.11.1
sp. zn. II. ÚS 3842/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. Lucií Marelovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Politických vězňů 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011 č. j. 30 Cdo 3132/2011-234, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a J. K. a F. K., bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace řízení před obecnými soudy
1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí bezvadnou ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. prosince 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
2. Stěžovatelka se žalobou ze dne 7. října 2008 domáhala určení, že je vlastníkem domu č. p. 154, nacházejícím se na st. p. č. 152, a st. p. č. 152 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1056 m2, vše zapsané na LV č. 715 pro obec a k. ú. Libice nad Cidlinou, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk. Měla totiž za to, že kupní smlouva ze dne 13. března 2007, sepsaná formou notářského zápisu, na jejímž základě tyto nemovitosti prodala vedlejším účastníkům, je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy podle §39 občanského zákoníku.
3. Na základě obsahu ústavní stížnosti a spisu vedeného před Okresním soudem v Nymburce pod sp. zn. 5 C 90/2008 lze shrnout, že kupní cena předmětných nemovitostí činila 500 000 Kč, přičemž k jejímu vypořádání mělo dojít v ročních splátkách ve výši 25 000 Kč, splatných vždy do konce roku (počínaje rokem 2007) pod ztrátou výhody splátek. Zároveň bylo touto smlouvou ve prospěch stěžovatelky jako oprávněné zřízeno věcné břemeno na dobu 40 let, jež spočívalo v bezplatném bydlení v bytě situovaném v domě č. p. 300 v Libici nad Cidlinou a ve spoluužívání pozemku označeného jako st. p. č. 271 k přístupu do domu s majiteli nemovitosti. Součástí notářského zápisu byla rovněž dohoda se svolením k přímé vykonatelnosti této kupní smlouvy.
4. Okresní soud v Nymburce žalobě stěžovatelky vyhověl. Jak vyplývá z jeho rozsudku ze dne 22. července 2009 č. j. 5 C 90/2008-91, důvod absolutní neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy spatřoval zejména ve skutečnosti, že kupní cena byla sjednána ve výši pouhé třetiny odhadované ceny, navíc ve splátkách, což znamenalo, že k jejímu splacení dojde až za dvacet let. Kromě této skutečnosti hodlali vedlejší účastníci předmětnou roční částku 25 000 Kč započítávat na péči, kterou žalobkyni poskytovali, v důsledku čehož by fakticky neplatili nic. Stěžovatelka se naopak zavázala zaplatit veškeré náklady spojené se sepisem vlastní kupní smlouvy. Podle soudu prvního stupně vedlejší účastníci předpokládali, že ani v případě porušení smlouvy z jejich strany nevyvine stěžovatelka vůči nim žádnou iniciativu, a to vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a závislosti na nich, pokud jde o bydlení.
5. S uvedenými závěry se ale neztotožnil Krajský soud v Praze, který k odvolání vedlejších účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že žalobu stěžovatelky zamítl. Ve svém rozsudku ze dne 26. ledna 2010 č. j. 22 Co 489/2009 -121 uvedl, že účastníci kupní smlouvy v zásadě nejsou vázáni či omezeni ve sjednání výše kupní ceny, která není upravena cenovým předpisem. Mohou si tedy sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé nebo tržní, a to i cenu podstatně nižší, k čemuž došlo i v dané věci. Zároveň však zdůraznil, že ve prospěch stěžovatelky bylo sjednáno věcné břemeno spočívající v možnosti bezplatného, daleko kvalitnějšího a důstojného bydlení v bytě vedlejších účastníků. Podle odvolacího soudu měla stěžovatelka vůli převést nemovitosti za takto sjednanou kupní cenu, když za účelem uzavření kupní smlouvy navštívila spolu s vedlejšími účastníky notářku, byla přítomna sepisu dané smlouvy a s jejím obsahem souhlasila, což stvrdila vlastnoručním podpisem. Přes její námitky ohledně zdravotního stavu, podle nichž v jeho důsledku nebyla schopna sledovat celý průběh uzavírání kupní smlouvy, vnímat předčítaný text kupní smlouvy a přečíst si její obsah, konstatoval, že jí k jejímu uzavření nic nenutilo. Měla možnost vyžádat si stejnopis vyhotovené kupní smlouvy s tím, že ji podepíše až poté, co se s jejím obsahem podrobně a v klidu seznámí. Nakonec odvolací soud neakceptoval ani její tvrzení, že předmětné nemovitosti nechtěla prodat nebo darovat. Stěžovatelka v řízení netvrdila ani neprokazovala, že by k obsahu kupní smlouvy měla při jejím sepisu výhrady. Tato skutečnost nevyplynula ani ze svědecké výpovědi notářky, která sepsala předmětnou smlouvu. Ta totiž měla z jejího chování dojem, že by předmětné nemovitosti chtěla vedlejším účastníkům darovat.
6. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011 č. j. 30 Cdo 2710/2010-162, kterým bylo vyhověno dovolání stěžovatelky. Důvodem byla ve stručnosti skutečnost, že odvolací soud, jenž při posuzování platnosti kupní smlouvy dospěl k opačnému závěru, měl zopakovat důkazy, resp. provést důkazní verifikaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k závěru o její absolutní neplatnosti, nebo měl vyložit, z jakých důvodů k takové důkazní verifikaci nepřistoupil. V návaznosti na uvedené právní závěry Krajský soud v Praze doplnil dokazování, příp. nad rámec svého původního odůvodnění uvedl ve svém rozsudku ze dne 19. dubna 2011 č. j. 22 Co 489/2009-196 důvody, pro které zopakování některých důkazů neprovedl. Kromě svých původních výše uvedených závěrů odvolací soud konstatoval, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena v tísni. Je sice pravdou, že s ohledem na věk a zdravotní stav stěžovatelky byla splatnost kupní ceny sjednána nestandardním způsobem, ovšem z notářského zápisu vyplývá, že splatnost kupní ceny byla takto účastníky dohodnuta a je tak odrazem jejich shodné vůle, neboť sepsaný notářský zápis byl účastníky bez výhrad schválen a podepsán. Z obsahu notářského zápisu nevyplývá, že by vedlejší účastníci měli v úmyslu nezaplatit kupní cenu. Pokud by ale z jejich strany k takovémuto jednání došlo, stěžovatelka měla a má možnost domoci se svých práv v jiných řízeních, neboť byla sjednána ztráta výhody splátek a součástí notářského zápisu je i dohoda obsahující svolení k přímé vykonatelnosti.
7. Stěžovatelka podala dovolání i proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu, které však bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011 č. j. 30 Cdo 3132/2011-234, proti němuž směřuje ústavní stížnost, zamítnuto. Podle Nejvyššího soudu vycházel odvolací soud důsledně ze závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím kasačním rozhodnutí, přičemž jasně a přesvědčivě vyložil, proč nepřistoupil k zopakování důkazů ohledně verifikace skutečností, z nichž soud prvního stupně dovodil absolutní neplatnost kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Ve svém odůvodnění odvolací soud správně dovodil, že platné právo neřeší případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Ačkoliv nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy, v daném případě nezjistil žádné právně významné skutečnosti, které by mohly vést k takovémuto závěru. Ze strany odvolacího soudu bylo přihlédnuto k obsahu věcného břemene bezúplatného bydlení zřízeného ve prospěch stěžovatelky, k jeho hodnotě, jakož i k okolnostem, že vedlejší účastníci v předmětné době stěžovatelce pomáhali a že stěžovatelka se po dohodě s nimi přestěhovala do bytu v jejich domě, kde měla čisto a uklizeno. Závěrem se Nejvyšší soud vyjádřil k poukazu stěžovatelky na jeho judikaturu ohledně tzv. lichevní smlouvy, který měl vést k posouzení jí v dovolání popsaných okolností případu z hlediska případné neplatnosti smlouvy pro její lichevní charakter. Podle jeho názoru neměl odvolací soud podklad pro takovéto kvalifikační posouzení a nebyl dán ani žádný důvod, aby v tomto směru verifikoval stěžovatelkou tvrzené okolnosti. V obecné rovině odkázal na své právní závěry obsažené v rozsudku ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny v tom, že obecné soudy nedostály své povinnosti vypořádat se podle §132 občanského soudního řádu se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci.
9. Postupu odvolacího soudu, s nímž se v napadeném rozsudku ztotožnil i Nejvyšší soud, vytýká, že vycházel pouze z listinných důkazů, tedy kupní smlouvy spolu se smlouvou o zřízení věcného břemene, a naopak přehlížel další provedené důkazy, z nichž soud prvního stupně dovodil neplatnost předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasí s jeho argumentem, že rozdíl mezi skutečnou hodnotou předmětných nemovitostí a kupní cenou byl kompenzován zřízením věcného břemene, na jehož základě má stěžovatelka právo užívat po 40 let byt v tomto domě a jehož hodnota byla oceněna částkou 1 500 Kč za měsíc, tedy celkově 720 000 Kč. Při tomto výpočtu totiž nebylo přihlédnuto k věku stěžovatelky (60 let), jejímu zdravotnímu stavu, přičemž skutečná hodnota věcného břemene závisí na tom, kolika let se navrhovatelka dožije. Oprávnění z věcného břemene navíc nelze stavět na roveň vlastnickému právu, neboť oprávněná osoba je v nakládání s jeho předmětem významně omezena.
10. Ve své argumentaci dále stěžovatelka upozorňuje na to, že sjednání kupní ceny ve splátkách se splatností na dvacet let, bez jakéhokoliv odpovídajícího protiplnění, je bez dalšího v rozporu s dobrými mravy. Navíc v něm není zohledněna inflace. Jedná se o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, s čímž se odvolací soud nevypořádal. Způsob sjednání splatnosti kupní ceny ve svém důsledku znamená, že stěžovatelka za předmětné nemovitosti neobdrží kupní cenu ani v té hodnotě, která byla sjednaná v kupní smlouvě v roce 2007. Nesouhlasí ani s hodnocením kvality bydlení, jež provedl odvolací soud toliko na základě vyjádření vedlejších účastníků bez jeho ohledání. Nejvyšší soud ve svém rozsudku nezohlednil žádnou z uvedených skutečností a neztotožnil se ani s názorem stěžovatelky, že předmětná smlouva má znaky smlouvy lichevní, definované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003 sp. zn. 22 Cdo 1993/2001.
III.
Vlastní posouzení
11. Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem příslušného spisu vedeného u Okresního soudu v Nymburce, přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud zdůrazňuje, že není další procesní instancí v řízení před obecnými soudy a obecně mu nepřísluší ani přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, ani sjednocovat jejich judikaturu. Do jejich rozhodovací činnosti tak není oprávněn zasáhnout v případě jakékoliv nezákonnosti nebo jiné nesprávnosti, nýbrž toliko tehdy, byla-li jejich postupem porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. ledna 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Takovýto případ představuje především porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalizmus; např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
13. Ačkoliv stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, tento svůj závěr opírá toliko o svůj nesouhlas s hodnocením důkazů ze strany odvolacího soudu, s nímž se v zásadě ztotožnil i dovolací soud. Z napadeného rozsudku, jakož i z jemu předcházejících rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se odvolací soud vypořádal s jednotlivými stěžovatelkou tvrzenými skutečnostmi, přičemž jeho odůvodnění lze v části, jež se týká otázky souladu předmětné kupní smlouvy s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku, označit ve shodě se závěry dovolacího soudu za dostatečné a přesvědčivé. Stejným způsobem lze hodnotit i závěry dovolacího soudu ve vztahu k námitce, že předmětná kupní smlouva má prvky tzv. lichevní smlouvy, definované relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
14. Je zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, s nimiž se tyto soudy vypořádaly způsobem odpovídajícím §132 a §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Její argumentace je přitom vedena pouze v rovině podústavního práva, aniž by jí s ohledem na její obsah bylo možné přiznat ústavněprávní relevanci. Z hlediska vlastního přezkumu je tak podstatné, že výše uvedené závěry Nejvyššího soudu, resp. jim předcházející závěry odvolacího soudu, nelze označit za svévolné nebo za z jiného důvodu zakládající porušení základních práv. Samotná skutečnost, že stěžovatelka s těmito právními závěry nesouhlasí, na tomto závěru nic nemění.
15. Z těchto důvodů Ústavní soud konstatuje, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, pročež mu nezbylo, než její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2012
Stanislav Balík v. r.
předseda senátu