ECLI:CZ:US:2012:2.US.3844.11.1
sp. zn. II. ÚS 3844/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti BIO MARTECH UNIČOV s.r.o. "v likvidaci", se sídlem Uničov, Šumperská 538, zastoupené likvidátorem Lubošem Konečným, právně zast. JUDr. Tomášem Klimkem, Ph.D., advokátem se sídlem Novosadský dvůr 765/6, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011, 3 VSOL 596/2011-A-17 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 1. 9. 2011 č. j. KSOL 16 INS 6265/2011-A12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Poukazuje na to, že bylo prokázáno, že nedisponuje majetkem pro zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení. Dle jejího názoru ustanovení §108 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon") ponechává na rozhodnutí soudu, zda uloží povinnost zaplatit zálohu a v jaké výši, přičemž v případě nezaplacení určené zálohy může, avšak nemusí, řízení zastavit. Protože majetek stěžovatelky nepostačuje ani na úhradu zálohy na náklady insolvenčního řízení, neměla jí být záloha v maximální možné výši stanovena, a poté neměl soud přikročit k zastavení řízení. Stěžovatelka má za to, že uvedené zákonné ustanovení by mělo být zrušeno, neboť v důsledku postupu soudu, který vede k zastavení řízení, nemůže být insolvenční řízení takového subjektu nikdy ukončeno zrušením konkurzu a nemůže tak být proveden výmaz insolvenčního dlužníka z obchodního rejstříku.
Z obsahu příslušného spisového materiálu bylo zjištěno, že Krajskému soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl dne 14. 4. 2011 doručen insolvenční návrh dlužníka - stěžovatelky, kterým se domáhala zjištění úpadku a prohlášení konkursu. Usnesením ze dne 18. 4. 2011 byla stěžovatelka vyzvána k zaplacení zálohy na náklady insolvenčního řízení ve výši 50.000,-Kč a byla poučena, že v případě jejího nezaplacení ve stanovené lhůtě může být insolvenční řízení zastaveno. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil, že majetek stěžovatelky činí 3.023,- Kč, a správně také uzavřel, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka je právnickou osobou v likvidaci, bude nutné její úpadek řešit konkursem. Protože je však nemajetná, je nezbytné složit zálohu na krytí nákladů insolvenčního řízení. Vzhledem k tomu, že minimální odměna insolvenčního správce při řešení úpadku konkursem je 45.000,- Kč bez DPH a lze očekávat, že mu vzniknou i další hotové výdaje, odvolací soud považoval výši zálohy za odpovídající splnění jejího účelu. Usnesení o stanovení zálohy nabylo právní moci dne 1. 7. 2011. Protože pětidenní lhůta pro zaplacení zálohy uplynula marně, krajský soud napadeným usnesením řízení zastavil a vrchní soud na základě odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí soudu prvního stupně dalším napadeným usnesením potvrdil, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil, když v souladu s obsahem poučení, kterého se stěžovatelce dostalo, řízení podle §108 odst. 3 insolvenčního zákona zastavil, neboť stěžovatelka stanovenou zálohu v určené lhůtě nezaplatila a neučinila tak ani do vydání napadeného usnesení ani v průběhu odvolacího řízení. Odvolací námitky, s nimiž se již vypořádal v rozhodnutí o odvolání proti usnesení o uložení pokuty, označil za bezpředmětné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, jimiž došlo k zastavení insolvenčního řízení, je třeba konstatovat, že zastavení insolvenčního řízení představuje zákonem předvídaný důsledek nezaplacení insolvenčním soudem stanovené zálohy ve smyslu ustanovení §108 odst. 3 insolvenčního zákona.
V usnesení sp. zn. II. ÚS 2915/08 (viz http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud ve vztahu k ustanovení §108 insolvenčního zákona konstatoval, že rozhodnutí, zda požadovat zálohu na náklady insolvenčního řízení a v jaké výši, a rozhodnutí, zda řízení zastavit, není-li ve stanovené lhůtě záloha zaplacena, je záležitostí úvahy obecných soudů, které v dané věci jednají, a pokud je rozhodnutí o této věci náležitě a srozumitelně odůvodněno, není žádný důvod k zásahu ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů složení zálohy požadovaly a proč měly za to, že v případě jejího nesložení je namístě řízení o insolvenčním návrhu dlužníka zastavit. V projednávané věci nešlo toliko o momentální neschopnost stěžovatelky uhradit požadovanou zálohu, která by bránila zastavení insolvenčního řízení, nýbrž o situaci, kdy stěžovatelka již s žádnými prostředky nedisponovala. Smysl zálohy přitom soudy výstižně vyložily už v rozhodnutí o uložení zálohy na náklady insolvenčního řízení, přičemž odvolací soud se v něm výstižně vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že v případě zastavení řízení by nemohlo být insolvenční řízení nikdy ukončeno a dlužník by tak nemohl být nikdy vymazán z obchodního rejstříku. Cílem insolvenčního řízení totiž není usnadnit dlužníkovi postup vedoucí k jeho výmazu z obchodního rejstříku, jak si představuje stěžovatelka, ale jeho účelem je řešení úpadku či hrozícího úpadku dlužníka, a z tohoto pohledu je dlužník povinen podat insolvenční návrh včas, tedy v době, kdy je ještě schopen hradit alespoň náklady insolvenčního řízení. V opačném případě nedává zákon žádnou záruku pro další pokračování v řízení, neboť by tím umožnil zneužívání insolvenčního řízení k účelům, k nimž neslouží, nadto s tím důsledkem, že by jeho náklady musel hradit stát.
Napadená rozhodnutí obecných soudů v konkrétní projednávané věci nelze tedy označit jako svévolná či excesivní. Obecné soudy tak svým procesním postupem a interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu