ECLI:CZ:US:2012:2.US.3851.11.1
sp. zn. II. ÚS 3851/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. J. J. a E. J., zastoupených Mgr. Vítem Reichmannem, advokátem se sídlem Brno, Radnická 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 10. 2011 sp. zn. 22 Cdo 2674/2011-163, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2011 sp. zn. 57 Co 49/2010-135 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 11. 2009 č. j. 41 C 112/2009-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejich ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud ve Frýdku-Místku v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky původní parcely č. 82/2 nyní č. 47/3 v k. ú. Frýdek, obec Frýdek-Místek a současně vyklizení tohoto pozemku žalovanými. Stěžovatelé napadli rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba na určení jejich vlastnictví k předmětnému pozemku, odvoláním. Odvolací soud však rozsudek v jeho napadené části potvrdil shora uvedeným rozsudkem. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud shledal zjevně bezdůvodným, a proto je podle ustanovení §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukazují na skutečnosti, z nichž dle jejich přesvědčení vyplývá, že jsou nezpochybnitelnými vlastníky předmětné parcely, a namítají, že žalovaní tuto parcelu nemohli nabýt, neboť jejich právní předchůdci nikdy nebyli jejími vlastníky. Obecné soudy se "z důvodu neprokázání naléhavého právního zájmu předmětným sporem vůbec nezabývaly, neboť podle jejich nesprávného posouzení, se zde navrhovatelé nesprávně domáhají určovací žalobou, když se při tom správně mají domáhat žalobou na plnění". Dle jejich mínění je však vzhledem k tomu, že předmětný spor trvá již 20 let, určovací žaloba namístě a určení vlastnického práva k nemovitosti je samo o sobě naléhavým právním zájmem, neboť je projevem základního lidského práva vlastnit majetek zaručeného Listinou a dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu je naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí dán vždy, jestliže žalobce, který tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí, není jako jejich vlastník v katastru zapsán.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti těchto orgánů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud se tedy zabýval napadenými rozhodnutími z hlediska námitek uplatněných stěžovateli v ústavní stížnosti a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Předně je nutno konstatovat, že projednávaná ústavní stížnost zcela postrádá ústavněprávní rozměr, což ji bez dalšího řadí k návrhům zjevně neopodstatněným. Námitky v ní obsažené jsou obsahově shodné s těmi, které již stěžovatelé uplatňovali v odvolání i v dovolání, a nijak neopouštějí rovinu podústavního práva. Pouhý nesouhlas stěžovatelů s právními závěry obecných soudů s odkazem na příslušné ustanovení Listiny pak sám o sobě není způsobilý založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Pozornost si nicméně zasluhuje skutečnost, že stěžovatelé prostřednictvím svého právního zástupce sice ve věci rozhodujícím soudům vytýkají porušení práva vlastnit majetek z důvodu, že se nezabývaly určením jejich vlastnického práva k předmětnému pozemku, argumentačně však reagují pouze na právní posouzení věci soudem prvního stupně. Žádným způsobem přitom nereflektují důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení zamítavého rozhodnutí okresního soudu, a to nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalovaných. Odvolací soud totiž musel vzít v úvahu skutečnost, že žalovaní již v době jeho rozhodování nebyli vlastníky předmětného pozemku, což také doložili kupní smlouvou a výpisem z katastru nemovitostí. Stěžovatele proto dle ustanovení §118a odst. 4 o. s. ř. poučil o důsledcích této změny, jakož i o možnosti podat ve smyslu ustanovení §107a o. s. ř. návrh, aby osoba, na niž žalovaní pozemek převedli, vstoupila do řízení na místo žalovaných. Stěžovatelé, příp. jejich právní zástupce však takový krok neučinili, čímž se připravili o možnost obrany svých práv a zájmů již v řízení před odvolacím soudem, který v důsledku této nečinnosti na jejich straně ani nedostal příležitost se, jak sám v napadeném rozsudku uvedl, "zabývat splněním dalších podmínek určovací žaloby". Nejvyššímu soudu následně v takové situaci nezbylo, než konstatovat soulad rozsudku odvolacího soudu s jeho vlastní judikaturou a dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnout. Ani Ústavnímu soudu pak nepřísluší napravovat to, co stěžovatelé, resp. jejich právní zástupce v předchozím řízení sami zanedbali, když si svá práva řádně nehájili, ač tak učinit mohli a měli.
Lze tedy uzavřít, že napadenými rozhodnutími obecných soudů, která byla vydána v řádně vedeném procesu, v němž nebylo porušeno právo na soudní ochranu stěžovatelů, a která jsou i náležitě odůvodněna, nebylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatelů.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu