ECLI:CZ:US:2012:2.US.3863.12.1
sp. zn. II. ÚS 3863/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Janem Brožem, advokátem Advokátní kanceláře Brož & Sokol & Novák s. r. o., se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 725/2012-70 ze dne 11. července 2012, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 409/2011 ze dne 9. listopadu 2011, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 sp. zn. 2 T 97/2010 ze dne 3. června 2011, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Městského státního zastupitelství v Praze a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. října 2012 a doplněnou podáními ze dne 19. října a 8. listopadu 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl rozsudkem soudu prvního stupně uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že v době od června 2004 do května 2010 ve společně obývaném domě i jinde soustavně psychicky, fyzicky a vynucováním sexuálních praktik týral svou manželku, v této souvislosti ji dne 3. března 2010 dusil polštářem přiloženým na hlavu, fackoval ji, škrtil ji, a když před ním utíkala, pronásledoval ji a bránil jí v tom, aby přivolala pomoc, a způsobil jí hematomy na pažích, otok a bolestivost krční páteře, a v důsledku toho všeho se u poškozené rozvinula bulimie. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tři roků, a trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Usnesením odvolacího soudu bylo jeho odvolání zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel namítá, že rozhodnutím obecných soudů došlo k porušení jeho práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4, čl. 89 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 12 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 a čl. 20 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že došlo k porušení zásady ultima ratio resp. k porušení trestněprávního materiálního korektivu, protože trestní řízení bylo poškozenou zneužito k řešení manželských sporů. Obecným soudům vytýká i porušení zásady in dubio pro reo a to, že se nevypořádaly obecně s jeho obhajobou, ani s touto jeho námitkou, ani se souvisejícím poukazem na právní názor ve skutkově obdobně obdobné věci řešené v nálezu sp. zn. III. ÚS 2523/10 (N 16/60 SbNU 171). Zdůrazňuje, že se žádné trestné činnosti vůči poškozené nedopustil, i obě dcery žijící s nimi ve společné domácnosti uvedly jen to, že se oba rodiče v poslední době hádali, poškozená v průběhu řízení měnila (zmírňovala) popis jemu vytýkaných skutků a výslovně uvedla, že sexuální praktiky mezi ní a stěžovatelem byly konsenzuálního rázu. Přitom poškozená je filmovou maskérkou, a proto považuje za možné, že se mohla upravit pro potřeby dokumentace napadení, k němuž mělo dojít dne 3. března 2010.
3. Dále poukazuje na to, že dne 22. června 2010 se v jeho bydlišti bez jeho vědomí, vědomí vlastníka budovy (obchodní společnosti ZILLY s. r. o.) a příkazu soudce uskutečnila domovní prohlídka a důkazy při ní získané byly v řízení provedeny. Nejednalo se přitom o ohledání na místě činu, jak byl tento úkon formálně policejním orgánem označen, protože k němu došlo s časovým odstupem od zahájení trestního stíhání (stěžovatel byl tehdy 22 dní ve vazbě) a byl proveden za účelem zajištění věcí důležitých pro trestní řízení. Za spekulativní označuje názor odvolacího soudu, že výsledky tohoto úkonu nemohly žádným podstatným způsobem změnit nebo ovlivnit důkazní situaci v jeho neprospěch.
4. Posudku znalkyně Č. vytýká, že v něm v souladu se zadáním policejního orgánu neakceptovatelně hodnotila provedené důkazy a věrohodnost poškozené. Znalkyně podle stěžovatele rovněž v rámci vyšetření provedla výslech poškozené, v němž jsou uváděny i skutečnosti, které v předchozích výpovědích poškozené nezazněly. Rovněž vycházela z trestního oznámení poškozené, které nelze v řízení použít jako důkaz. Posudek je podle stěžovatele zcela jednostranný a vysoce tendenční, protože znalkyně neodpověděla na žádný z jím položených dotazů. Je přesvědčen, že k nespravedlivému odsouzení výrazně přispěl propletenec osob spolupracujících s organizací Bílý kruh bezpečí. Znalkyně je totiž jeho dlouholetou předsedkyní představenstva a tato organizace poskytla poškozené před podáním trestního oznámení celkem sedm konzultací. Odůvodnění zamítnutí námitky stěžovatele proti osobě znalkyně považuje stěžovatel za vágní a nepřezkoumatelné. Zpochybňuje i osobu dětské psycholožky U., která měla údajně vyšetřit dceru Janu (jedná se o pseudonym). O ní bylo publikováno, že dělá matkám v opatrovnických věcech posudky na objednávku, resp. že je členkou organizované skupiny, která parazituje na sporech rodičů o děti a je dle dostupných informací dlouholetou spolupracovnicí a přítelkyní zmocněnkyně poškozené, s níž sdílí i adresu svého sídla. Její manžel byl odsouzen pro pokus vraždy a ona byla odsouzena za to, že v té souvislosti opakovaně telefonicky i jinak, převážně před pracovníky soudu, slovně napadala předsedkyni senátu a státní zástupkyni. Ve stejné době byla údajně také trestně stíhána pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku.
5. Obecným soudům konečně vytýká, že nereflektovaly jeho důkazní návrhy, resp. neodůvodnily jejich zamítnutí. "Příkladmo" se zmiňuje o výpisu z katastru nemovitostí ohledně budovy, v níž byla provedena prohlídka, o posudcích znalců H., P. a R., o psychiatrické lékařské zprávě o duševním stavu stěžovatele, o fotografických ukázkách filmového líčení simulovaných zranění provedených poškozenou, článku v časopisu Blesk týkajícího se poškozené, návrhu znaleckého vyšetření a posouzení poškozené a stěžovatele, návrhu na opětovný výslech poškozené, vyjádření policejního orgánu stran existence fonogramu hlášení poškozené v prosinci 2009, údajích ze spisu Obvodního soudu pro Prahu sp. zn. 8 P 193/2006, zprávě o hospitalizaci starší dcery, korespondenci stěžovatele s velvyslanectvím USA v Praze, potvrzení o vyšetření dcer dne 1. 7. 2009, vyjádření a výslechu H. o rámcové negativně vyznívající psychiatrické diagnóze poškozené, zprávě Intervenčního centra při MHMP ze dne 7. května 2010, zprávě o zdravotním stavu a důvodech hospitalizace poškozené ve dnech 30. června až 1. července 2009, soupisu lékařských úkonů na poškozené v letech 2003 - 2010, textu SMS komunikace mezi poškozenou a S., výpisech o komunikaci stěžovatele s poškozenou, výpisech plateb stěžovatele, korespondenci stěžovatele s poškozenou, potvrzení o spolupráci mateřské školy s rodiči, objednávce letenek pro dcery, docházkových listech poškozené z let 2009 - 2010, fakturách za hotelové ubytování poškozené v L., zprávě o léčení a rehabilitaci stěžovatele od října 2009 do dubna 2010, zprávě o konzultaci s poškozenou dne 18. května 2010, zpráv o lékařském ohledání stěžovatele dne 6. ledna 2011, výslechu V. V., výslechu J. S., výslechu A. U.
6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje
k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
8. Už jen z narační části usnesení odvolacího soudu vyplývá, že stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil již v odvolání. A spíše než s tím, že by se obecné soudy řádně nevypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není stěžovatel spokojen s tím, jak se s nimi vypořádaly.
9. Obecné soudy všech stupňů v prvé řadě jasně vyložily, že skutkové závěry byly učiněny především na základě výpovědi poškozené a výpovědích dalších osob - nepřímých důkazů, které prve uvedenou výpověď podporovaly. Soud prvního stupně se ovšem v této souvislosti podrobně zabýval i dalšími provedenými důkazy a např. konstatoval, že zranění poškozené po útoku ze dne 3. března 2010 má za objektivizované nikoliv na základě dodatečně pořízené fotografie hematomu, ale na základě zprávy o lékařském ošetření a výpovědích osob, které následky útoku skutečně viděly. Z obsahu napadených rozhodnutí pak vyplývá, že výsledky ohledání bydliště stěžovatele a poškozené netvořily vůbec žádný bod v tvorbě skutkových závěrů, ale prakticky jen závěru o trestu propadnutí věcí, které při něm byly zajištěny. I kdyby se tedy jednalo o důkaz problematický (což je velmi nepravděpodobné, protože k němu došlo v důsledku svolení poškozené coby uživatelky bytu a za aktivní přítomnosti stěžovatele), tak ve stavbě rozhodnutí o vině nehrál vůbec žádnou roli. I ohledně dalších důkazních návrhů stěžovatele lze proto považovat za ústavně souladný závěr odvolacího soudu, že již soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy, když odvolací soud příkladmo vyložil nadbytečnost některých z těch, které stěžovatel opakovaně navrhl. Již soud prvního stupně přitom s důkladným odůvodněním řadu z nich zamítl. Pokud se odvolací soud výslovně nevypořádal s námitkou činnosti znalkyně Č. v organizaci Bílý kruh bezpečí, tak tato vada s ohledem na spekulativní povahu této námitky rozhodně nedosahuje ústavněprávní relevance. V každém případě pro aplikaci zásady in dubio pro reo nebyl v daném případě vůbec žádný prostor, protože skutkový závěr obecných soudů byl zcela jasný.
10. Také se obecné soudy vypořádaly s námitkou porušení zásady ultima ratio. Již soud prvního stupně se totiž důkladně zabýval právní kvalifikací vytýkaného jednání, kterou oproti obžalobě ve prospěch stěžovatele zmírnil. Další obecné soudy pak podrobně vyložily, proč v daném případě nepřichází v úvahu použití materiálního korektivu. Tím se ve své podstatě vypořádaly i s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. III. ÚS 2523/10. Ústavní soud se přitom rozhodně nedomnívá, že by s ním napadená rozhodnutí byla v rozporu. Konkrétně se v něm totiž uvádí, že: "V naprosté většině případů jsou skutkové okolnosti činů natolik standardní a opakující se, že nečiní žádné potíže podřadit je pod znaky, které zákonodárce přesně vyjádřil ve formální definici skutkové podstaty - tak by tomu mělo být pravidelně. Přesto však nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu" (bod 45). V té souvislosti Ústavní soud jasně vyložil, v čem byl tehdy řešený případ atypický skutkově i procesně. Jediná podobnost tehdy řešeného případu s nyní posuzovaným případem proto spočívá jen v totožné skutkové podstatě trestného činu a v ničem jiném.
11. Konečně Ústavní soud ani neprováděl důkaz listinami předloženými stěžovatelem, protože se jednak vztahují ke zcela jiným řízením a zčásti byly vytvořeny až po vydání napadených rozhodnutí, a proto se s nimi obecné soudy vůbec nemohly zabývat.
12. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm.
a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu