ECLI:CZ:US:2012:2.US.388.12.2
sp. zn. II. ÚS 388/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti K. H., zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou advokátní kanceláře se sídlem Hradec Králové, Palackého 359, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 1 Afs 58/2011 a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2011 sp. zn. 31 Af 96/2010 a sp. zn. 31 Af 96/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka, s odvoláním na porušení čl. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), požaduje zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové, kterými byly zamítnuty žaloby, jimiž se domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 28. 5. 2010 č.j. 3381/10-1100- 602177 a č.j. 3355/10-1100- 602177, zamítajícími její odvolání proti dodatečným platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 a 2007 včetně vyměření penále. Rovněž požaduje zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, který po spojení řízení o obou kasačních stížnostech proti shora uvedeným rozsudkům krajského soudu ke společnému projednání kasační stížnosti zamítnul.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že podstatou sporu bylo posouzení otázky, zda plnění přijaté na základě dohody o narovnání, kterou stěžovatelka uzavřela dne 21. 5. 2003 se správcem konkursní podstaty společnosti Kooperativa ČR a.s. (dále jen "Kooperativa" nebo "úpadce") podléhá dani z příjmů. Obchodní vztah mezi stěžovatelkou a Kooperativou byl založen smlouvou o půjčce celkem ve výši 2 280 312,30 Kč. Půjčka byla úročená úrokem ve výši 12% p.a. a pro případ prodlení s placením úrokem z prodlení ve výši 1% za každý den prodlení. Pohledávka stěžovatelky na vrácení půjčené částky byla zajištěna několika instrumenty (pohledávkami Kooperativy za jinými společnostmi převedenými ve prospěch stěžovatelky a blankosměnkou).
V konkursním řízení společnosti Kooperativa, vedeném formou nuceného vyrovnání, správce konkursní podstaty zjistil stěžovatelkou uplatněnou pohledávku jen v části, a to v rozsahu neuhrazené jistiny a smluvního úroku. V části 2 782 099,04 Kč (úroku z prodlení ve výši 1% za každý den) ji popřel z důvodu pochybností o právním důvodu jejího vzniku. Rovněž popřel v celé výši pohledávku za Kooperativou ve výši 4 700 074,95 Kč z titulu směnky vystavené dne 31. 3. 2001 (z důvodu duplicitního uplatnění téže pohledávky). Stěžovatelka se žalobami domáhala zjištění a určení pohledávek v popřené výši.
Dne 21. 5. 2003 uzavřela stěžovatelka se správcem konkursní podstaty dohodu o narovnání. Na základě dohody o narovnání správce konkursní podstaty dodatečně uznal pohledávku stěžovatelky ve výši 1 391 050 Kč, takže její pohledávka byla zjištěna v celkové výši 3 310 025,91 Kč, ve zbytku zůstala popřena, což stvrdil konkursní soud usnesením ze dne 9. 6. 2003. (Stěžovatelka vzala zpět obě žaloby o určení sporné částky podané v souvislosti s popřením pohledávek a řízení o nich byla zastavena.) Konkursní soud usnesením ze dne 28. 6. 2006 potvrdil nucené vyrovnání, na jehož základě byla stěžovatelce v roce 2006 vyplacena částka v souhrnné výši 2 150 000 Kč a v roce 2007 částka v souhrnné výši 1 160 025 Kč.
Nejvyšší správní soud po provedeném řízení dospěl (s odvoláním na rozsudek ze dne 7. 10. 2009 č. j. 1 Afs 74/2009-62, v němž poukázal na to, že příjmy z dohody o narovnání je třeba pro účely daňové posuzovat dle jejich kauzy) k závěru, že příjmy, které stěžovatelka obdržela ve zdaňovacím období roku 2006 a 2007, jako nucené vyrovnání, přestavují zčásti úhradu jistiny půjčky, zčásti úhradu běžného úroku a zčásti úhradu úroku z prodlení (ve výši sjednané v dohodě o narovnání, která je současně právním titulem existence této pohledávky). Příjmem z kapitálového majetku není úhrada jistiny, je jím ale úhrada běžného úroku a úroku z prodlení. Příjem stěžovatelky ve výši 2 150 000 Kč (ve zdaňovacím období roku 2006) a příjem ve výši 1 160 025 Kč (ve zdaňovacím období roku 2007) je proto třeba posoudit jako předmět daně z příjmů fyzických osob dle §8 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá Ústavnímu soudu argumentaci uplatněnou před obecnými soudy a vyjadřuje nesouhlas s jejich závěry, dle nichž plnění, které úpadce stěžovatelce vyplatil v nuceném vyrovnání na základě dohody o narovnání v rozsahu převyšujícím jistinu půjčky, představuje příjem navyšující majetek stěžovatelky.
Stěžovatelka se domnívá, že příjem v rámci nuceného vyrovnání obdržela nikoliv proto, že přihlásila v konkursním řízení svoji pohledávku, nýbrž proto, že uzavřela se správcem konkursní podstaty úpadce dohodu o narovnání, na základě které převedla na úpadce právo na plnění z postoupených pohledávek, vlastnické právo k věcem movitým, které nebyly evidovány jako obchodní majetek, a vzala zpět svůj návrh na určení pravosti pohledávky z titulu směnky. Zákon o daních z příjmu přiznává osvobození příjmů z prodeje věcí movitých (technologie sušičky sila), přijaté náhrady škody (pohledávka za dlužníkem Českou pojišťovnou, a.s.) a příjmy za prodej cenných papírů (zpětvzetí žaloby na určení pravosti pohledávky ze směnky). Nelze proto přijmout závěr, že byla-li stěžovatelce vyplacena úpadcem v nuceném vyrovnání částka vyšší než jistina půjčky, nelze tu část plnění, která jistinu půjčky převyšuje a která byla vyplacena na základě dohody o narovnání, bez dalšího považovat za příjem, při kterém došlo k navýšení majetku stěžovatelky. Stěžovatelka se domnívá, že pokud obecné soudy neprokázaly, že částka přijatá v nuceném vyrovnání převyšující nesplacenou část půjčky nesouvisí se skutečností, že se stěžovatelka vzdala části svého majetku (přičemž část z příjmů prodejem tohoto majetku získaná by zcela nesporně byla osvobozena od daně z příjmu), zatížily soudní řízení vadou, která ve svém důsledku zasáhla do práva stěžovatelky garantovaného či. 11 Listiny.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se proto Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda soudy neodůvodněně nevybočily ze zákonných standardů dokazování, zda hodnocení důkazů a z něj dovozené skutkové závěry nejsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, případně zda nejsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování. Taková pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Jak Ústavní soud ověřil, na základě důkladného dokazování byl v projednávané věci dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy (správní orgány) k přijetí rozhodnutí. Obecné soudy, zejména Nejvyšší správní soud, v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně, výstižně a přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru, že příjmy, které stěžovatelka obdržela na podkladě dohody o narovnání, jsou předmětem daně z příjmu fyzických osob dle §8 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů.
Nejvyšší správní soud zdůraznil, že předmětem dohody o narovnání nebyla pohledávka stěžovatelky za Kooperativou z titulu půjčky v části týkající se jistiny a běžných úroků. Dohoda tedy nepředstavovala komplexní ujednání o vypořádání všech vzájemných vztahů mezi stěžovatelkou a správcem konkursní podstaty, jak namítala stěžovatelka, ale týkala se pouze nároku stěžovatelky na úrok z prodlení z neuhrazené jistiny. Uvedená interpretace dohody o narovnání je podepřena textem smlouvy i sledem událostí, k nimž došlo v konkursním řízení. Dohodou sporný závazek Kooperativy uhradit stěžovatelce úrok z prodlení z neuhrazené jistiny ve výši 1% za každý den prodlení zanikl a byl nahrazen novým závazkem opírajícím se o dohodu o narovnání, a to závazkem Kooperativy uhradit stěžovatelce částku ve výši 1 391 050 Kč. Byť se tedy formálně jedná o dva odlišné závazky, každý vyvěrá z jiného právního vztahu, nelze nevidět jejich kauzální spojitost. Titul závazku je totiž nutné odlišovat od jeho kauzy, tj. ekonomického důvodu existence závazku. Kauzou sporného závazku, který narovnáním zanikl, bylo poskytnutí půjčky stěžovatelkou Kooperativě. Kauza závazku vzniklého na základě dohody o narovnání rovněž pramení ze smluvního vztahu půjčky. Dohodou o narovnání se změnil právní důvod existence závazku a byla upravena jeho výše, nezměnil se však důvod ekonomický (tj. kauza). Současně je s ohledem na předmět dohody o narovnání nepochybné, že závazek nepokrývá uhrazení jistiny půjčky, nýbrž je plněním poskytnutým nad rámec jistiny. Jedná se tedy o kapitálový výnos z půjčky.
Uvedeným závěrům nemá Ústavní soud z hlediska ústavnosti, co vytknout. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Ústavní soud rovněž připomíná, že Ústavní soud na rozdíl od Nejvyššího správního soudu není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, neboť podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci, tedy s výkladem a aplikací jednoduchého práva, k jehož přezkumu Ústavní soud, jak bylo rozvedeno, není povolán. Ústavnímu soudu, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, tedy nepřísluší z pozice další odvolací instance přezkoumávat důsledky dohody o narovnání a posuzovat, zda poskytnutá část plnění, převyšující jistinu půjčky je příjmem, kterým došlo k navýšení majetku stěžovatelky.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelkou namítaná pochybení v postupu správních orgánů a obecných soudů, jež by mohla způsobit porušení jejích ústavních práv a svobod, neshledal. Napadená rozhodnutí ani nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor, který by ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu mohl být důvodem kasačního nálezu.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu