ECLI:CZ:US:2012:2.US.3905.11.1
sp. zn. II. ÚS 3905/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. D., zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem se sídlem Rakovník, Vysoká 92, proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 9. 2011 ve věci sp. zn. 9 C 63/2011, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se projednávanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž měla být porušena její práva garantovaná ustanoveními čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil Okresní soud v Rakovníku stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci (Česká pojišťovna, a.s.) částku 8.092,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, jež mělo nastat tím, že stěžovatelka používala jí zapůjčený náhradní automobil i v době, kdy jí byl její opravený automobil již k dispozici.
Stěžovatelka při vědomí judikatury Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech, tedy v případech, kdy proti rozhodnutí nalézacího soudu není přípustné odvolání, poukazuje na "extrémní postup" samosoudce rozhodujícího předmětný spor; tento postup si stěžovatelka vysvětluje tak, že daný soudce, jenž měl být v krátké době po rozhodnutí posuzované věci přidělen k jinému soudu, potřeboval projednávanou věc rozhodnout při prvním jednání, a proto nedůvodně zamítl provedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu výslechem svědka K. C.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Jestliže proto ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jinými slovy, ani případná věcná nesprávnost nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Stěžovatelka si je dobře vědoma skutečnosti, že opodstatněnost ústavní stížnosti u tzv. bagatelní věci přichází do úvahy pouze v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, současně však přehlíží, že takovým pochybením obecného soudu by jí rovněž musela vzniknout podstatná újma, což v ústavní stížnosti (ani) netvrdí.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky, že ve věci rozhodující soudce Okresního soudu v Rakovníku z nepřípustně subjektivních důvodů nevěnoval dané věci adekvátní pozornost, pročež odmítl provedení stěžovatelkou navrhovaného důkazu, aby nemusel věc odročovat.
Z důvodů omezeného přezkumu věcí, u nichž bylo zákonodárcem vyloučeno odvolání, se Ústavní soud omezí na konstatování, že samosoudce okresního soudu zamítl stěžovatelčin podmíněný návrh (viz č.l. 48 soudního spisu) na provedení výslechu svědka K. C., poté, co dospěl k závěru, že navržený důkaz je nadbytečný, neboť nesměřuje k prokázání ve věci rozhodných skutečností; nejen ve smyslu ustanovení §119 odst. 1 občanského soudního řádu tak není takovému postupu nalézacího soudu co vytknout, neboť v takto skutkově i právně nekomplikované věci bylo dozajista možno věc rozhodnout při prvním jednání. Stěžovatelka ostatně ani v ústavní stížnosti neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by svědectví K. C. mohlo obsahovat a jež by mohly mít vliv na meritorní výsledek sporu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud vypořádal se všemi rozhodnými aspekty projednávané věci, ani z předmětného soudního spisu, není dle názoru Ústavního soudu možno jakkoli dovodit, že by nalézací soud postupoval ústavně nekonformně. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadeném rozhodnutí neztotožňuje, přitom nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti.
Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že podání ústavní stížnosti, obdobně jako předchozí procesní postoj stěžovatelky v řízení před okresním soudem, reflektuje její mylné přesvědčení, že - zjednodušeně řečeno - nemůže být z titulu bezdůvodného obohacení pasivně legitimována, pakliže nepřevzala v dané věci finanční plnění; bezdůvodné obohacení ovšem nemusí mít nutně pekuniární podobu a může být založeno právě např. užíváním věci bez právního důvodu, resp. z právního důvodu, jenž již odpadl.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík
předseda senátu