ECLI:CZ:US:2012:2.US.3917.12.1
sp. zn. II. ÚS 3917/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. L., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 270/2012-32 ze dne 21. 6. 2012, rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 9 To 422/2011 ze dne 30. 9. 2011 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 14 T 11/2010 ze dne 30. 5. 2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších změn (dále též "tr. zák."), jehož se podle skutkových zjištění okresního soudu dopustil (za účastenství spoluobviněného V. R. k tomuto trestnému činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.) tím, že "obž. V. R. nejméně v době od 8. 6. 2009 nejméně do provedení domovní prohlídky dne 9. 6. 2009, jako majitel domu čp. X ve S. O., okres M., umožnil v hospodářské budově na pozemku domu obž. K. L. vyrábět psychotropní látku metamfetamin - pervitin, uvedenou v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., z 331 balení polského léku Sudafed, ze kterých by bylo možno vyrobit 219,4 g psychotropní látky, přičemž výroba drogy byla přerušena zásahem policie". Za tento trestný čin byl obviněný K. L. podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. R.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný K. L. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. V záhlaví uvedeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu (dále též "tr. ř.") napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému V. R. a s přihlédnutím k §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu tohoto obviněného. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného K. L. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Mělníku ohledně obviněného K. L. odvolací soud zamítl.
Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g) a l) tr. ř. Stěžovatel především namítal, že od zahájení trestního stíhání dne 10. 6. 2009 do 10. 9. 2009 neměl obhájce, čímž došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na obhajobu. Argumentace, že si obhájce nezvolil, podle jeho mínění nemůže obstát, a to tím spíše, že není odůvodněno, natož doloženo, kdy, kým a jakým způsobem byl k tomu vyzván.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obsažené v dovolání stěžovatele dílem nebylo lze pod formálně uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. podřadit, dílem se jedná o námitky neopodstatněné, a proto dovolání jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že právo na obhajobu bylo porušeno nejenom tím, že na počátku trestního stíhání neměl obhájce, ačkoliv prý šlo o případ nutné obhajoby, což dle stěžovatele připouští i sám Nejvyšší soud, ale i tím, že v obžalobě a nakonec i v rozsudku soudu prvního stupně byl skutek nedostatečným způsobem, v rozporu s trestním řadem (§177) formulován, což pro změnu připustil ve své poznámce i sám odvolací soud. Stěžovateli prý bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dvakrát v rozmezí tří měsíců. V pořadí druhé usnesení, které soudy označují jako změnu právní kvalifikace, je dle mínění stěžovatele po skutkové stránce úplně stejné jako usnesení první v pořadí. Změna v něm se prý týká pouze spoluobviněného, nikoliv stěžovatele. Ten tak dle svých slov "fakticky nevěděl a při počáteční absenci obhájce ani vědět nemohl, vůči kterému usnesení policejního orgánu se má hájit". Proti takto nejasně a nedostatečně formulované obžalobě a rozsudku okresního soudu prý prakticky nebylo možno se účinným a právně přijatelným způsobem bránit, a to ani prostřednictvím tehdejší obhájkyně stěžovatele.
Stěžovatel má dále za to, že rovněž závěry soudů obou stupňů a zejména jimi provedené hodnocení důkazů jsou v extrémním nesouladu s důkazy obsaženými ve spise. Neexistuje prý jediný přímý ani nepřímý důkaz toho, že by stěžovatel v daném čase a na daném místě vyráběl psychotropní látku nebo že by se na této výrobě takové látky jakýmkoliv způsobem podílel. Odvolací soud se dle něj nadto dostatečně nevypořádal se zásadními odvolacími námitkami stěžovatele a tyto přejal do svého rozhodnutí pouze částečně.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je z větší části toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy, zejména pak soud dovolací, ústavně konformním způsobem vypořádaly. To se týká především námitek stěžovatele stran absence obhájce. Nejvyšší soud zasvětil těmto výtkám nezanedbatelnou část svého rozhodnutí (str. 5 a 6 napadeného usnesení dovolacího soudu), v nichž sice shledal, že stěžovatel v době od 10. 6. 2009 do 15. 7. 2009 neměl obhájce, ačkoliv jej měl mít, avšak současně podrobně vysvětlil, proč se tento nedostatek ze strany orgánů činných v trestním řízení nikterak negativně neprojevil a ani nemohl projevit na trestním řízení jako celku, a proč se tak stále jednalo o spravedlivý proces. Nejprve poukázal na to, že o možnosti zvolit si obhájce byl stěžovatel poučován již od samotného zadržení, avšak nikdy tohoto svého práva nevyužil, přičemž svého obhájce si nezvolil ani poté, kdy jej policejní orgán informoval o tom, že nastaly okolnosti nutné obhajoby, a proto mu byla obhájkyně ustanovena až Okresním soudem v Mělníku.
Nejvyšší soud v návaznosti na uvedené skutečnosti konstatoval, že v období, kdy stěžovatel neměl v řízení obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, sám odmítl vypovídat, spoluobviněný V. R. vypověděl toliko, že u sebe nechal bydlet kamaráda L. a že o drogách částečně věděl, jinak rovněž odmítl vypovídat, přičemž dále se k tomuto časovému úseku váže pouze vyhotovení úředních záznamů a zpracování odborných vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie a metalografie, což jsou dle dovolacího soudu úkony, u nichž již z povahy věci nepřichází do úvahy účast obhájce. Další úkony byly prováděny v době, kdy obviněný obhájce měl, případně v době, kdy ještě nebyly dány důvody nutné obhajoby. Poukázal na to, že ani sám stěžovatel konkrétně nespecifikoval, jaké důkazy podstatné pro rozhodnutí o jeho vině měly být provedeny v době, kdy obhájce neměl, ač ho mít podle zákona měl, pouze obecně uvedl, že v mezidobí proběhlo několik pro jeho obhajobu zásadních vyšetřovacích úkonů a postupů. Ústavní soud nemá, co by k těmto závěrům doplnil a plně na ně odkazuje. Ostatně stejně obecnou námitku vznesl stěžovatel i v nyní projednávané stížnosti, a již proto jí nelze přisvědčit.
Námitkám stěžovatele, že závěry soudů obou stupňů a zejména jimi provedené hodnocení důkazů jsou v extrémním nesouladu s důkazy obsaženými ve spise, rovněž není možno přitakat, když stěžovatel tyto výhrady v ústavní stížnosti nijak blíže nerozvedl. Ve vztahu k výtce, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se zásadními odvolacími námitkami stěžovatele a tyto přejal do svého rozhodnutí pouze částečně, je třeba poznamenat, že soud není povinen se vypořádat s každou dílčí námitkou jednotlivě, nýbrž postačí, je-li z obsahu odůvodnění dostatečně zřejmé a seznatelné, byť i implicitně, proč ta která námitka nemohla obstát, resp. proč ji soud vyhodnotil jako nedůvodnou. Stěžovatel při formulaci této své výhrady zůstal argumentačně opět v této velmi obecné poloze, a proto ji Ústavní soud nemohl jako důvodnou akceptovat.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu