ECLI:CZ:US:2012:2.US.3922.11.1
sp. zn. II. ÚS 3922/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti RNDr. T. R., zastoupeného Mgr. Pavlem Jakimem, advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 119, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011 č. j. 28 Cdo 1075/2011-80, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2011, č. j. 28 Cdo 1075/2011-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu. Cítí se jím dotčen na svých základních právech, konkrétně jmenuje právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví ve smyslu ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost vzešla ze sporu o určení, že rozhodnutí Sportovně-technické komise Jihočeského šachového svazu o uložení pokuty (v konečné výši 1.500Kč) oddílu DDM Písek, je nezákonné a v rozporu se stanovami Šachového svazu České republiky, občanského sdružení. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl na základě závěru o nedostatku aktivní legitimace stěžovatele, neboť pokuta byla uložena oddílu DDM Písek, nikoliv stěžovateli jako fyzické osobě. Odvolací soud byl téhož právního názoru, navíc dle něj nebyla splněna restriktivně vykládaná kritéria přezkumu žaloby, jelikož stěžovatel neutrpěl žádnou výraznou osobnostní či materiální újmu. Podané dovolání napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako nepřípustné s tím, že rozhodnutí krajského soudu nemá judikatorní přesah. V odůvodnění s odkazem na řadu svých rozhodnutí konstatoval, že obecně je pravomoc soudů k přezkumu rozhodnutí orgánů občanských sdružení dána, nicméně kritéria pro to jsou vzhledem k nutnosti zachovat v co nejširší míře spolkovou autonomii vyložena restriktivně. Takovými kritérii jsou při dostatečně intenzivním stupni jejich naplnění protiprávnost jednání druhé strany v podobě porušení zákona či interních předpisů spolku, společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a vážná osobnostní či materiální újma utrpěná žalobcem. Stěžovatel se dovoláním domáhal vymezení okruhu osob oprávněných podat příslušnou žalobu proti rozhodnutí šachového svazu. Nejvyšší soud sice dovodil, že stěžovatel takovou osobou je, neboť je předsedou oddílu a ten je členem svazu; členství v oddílu zprostředkovává členství ve svazu. V projednávané věci to ale není podstatné. Podstatnou je výše sankce, která zde má tak malou intenzitu, že postačí věc v intencích čl. 20 Listiny základních práv a svobod a §3 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů (dále jen "zákon o sdružování občanů"), ponechat v kompetenci orgánů občanského sdružení.
Stěžovatel s rozhodnutím spokojen není. V prvé řadě dovozuje nesprávnost a nezákonnost napadeného usnesení z rozdílných závěrů jednotlivých instancí stran aktivní legitimace. Dále podle něj Nejvyšší soud dostatečně nezohlednil fakt, že rozhodnutím přichází stěžovatel o část majetku. Vlastnické právo všech vlastníků má přitom stejný zákonný obsah a ochranu, kterou nelze odepřít jen s tím, že sporná částka je nízká a její zaplacení je jen málo intenzivním zásahem. Soud taktéž nepřihlédl ke skutečnosti, že zde nejde o běžné sdružení, z něhož by stěžovatel mohl vystoupit a založit obdobné s týmž cílem. Šachový svaz je na území České republiky jediným a za Českou republiku je také jediným členem mezinárodní šachové federace. Konečně dle stěžovatele nezákonnost rozhodování Nejvyššího soudu dokresluje skutečnost, že chybně stanovil náklady řízení a až k námitce stěžovatele je snížil na polovinu. Opravné usnesení pak bylo navíc vadně doručováno.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) tím, že rozlišuje návrhy zjevně neopodstatněné, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Nyní Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí či postupu předcházejícího vydání napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
K takovým závěrům nelze tedy dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry Nejvyššího soudu vychází z názorů soudní praxí již dříve jednoznačně formulovaných, a lze je mít za ustálené a rozumné v tom smyslu, že sledují účelné a obsahově přiléhavé posouzení dotčených právních vztahů. Ke kritické právní otázce, kterou se ústavní stížnost znovu pokouší otevřít, totiž míře soudní ingerence do rozhodování orgánů spolku, se již Nejvyšší soud vyjádřil opakovaně, přičemž příslušná rozhodnutí jsou v odůvodnění vyjmenována. Stěžovatel sám přitom ve svém podání mluví o nesprávnosti a nezákonnosti napadeného rozhodnutí, které ovšem, jak bylo řečeno, referenčním kritériem ústavnosti nejsou. Z pohledu Ústavního soudu volený restriktivní přístup výkladu §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů stran kritérií pro projednání žalob plně odpovídají smyslu čl. 20 Listiny garantující spolkovou autonomii. Ostatně shodně se Ústavní soud aktuálně vyslovil v obdobném případě týkajícím se přezkumu rozhodnutí (dokonce šlo o rozhodnutí komise Jihočeského šachového svazu) o uložení pokuty v usnesení sp. zn. II. ÚS 12/12 ze dne 19. ledna t. r. Garance ochrany vlastnického práva není zvoleným přístupem obecných soudů v otázce peněžních sankcí dotčena. Jednak je přistupováno shodně ke všem případům vykazujícím podobné parametry. Dále úvaha, že míra možného zásahu do práv souvisí s výší sporného plnění, je praxí již přijata i v jiných případech soudního přezkumu, např. ve věcech opravných prostředků a ústavních stížností v tzv. bagatelních věcech.
Srovnávání důvodu, pro který nevyhověl žalobě soud prvého stupně, s důvodem stěžejním pro podání dovolání nemá ústavněprávní relevanci. Absence výrazné materiální újmy na straně stěžovatele byla důvodem pro potvrzení správnosti závěru prvoinstančního soudu již v odvolacím řízení a dovolací soud tuto úvahu potvrdil s tím, že je pro posouzení případu stěžejní. Není to tedy tak, že by se tato argumentace objevila překvapivě teprve v rozhodnutí o dovolání. Chybu ve vyčíslení nákladů řízení dovolací soud opravil, ani v tomto směru tedy stěžovatel žádnou újmu neutrpěl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu