ECLI:CZ:US:2012:2.US.3938.12.1
sp. zn. II. ÚS 3938/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti F. H., zastoupeného Mgr. Petrem Hájkem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě č. j. 11 Nt 560/2012-4 ze dne 16. srpna 2012, za účasti Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 15. října 2012 a k poštovní přepravě dne 16. října 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení. Tím byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu č. j. KRPJ-70150-20/TČ-2012-160781 ze dne 26. června 2012, kterým byly zajištěny peněžní prostředky na účtu stěžovatele, coby výnos trestné činnosti. Tvrdí, že vydáním napadeného usnesení byla porušena jeho základní práva podle čl. 11, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel rekapituluje, že se dozvěděl, že policejní orgán šetří věc podezření ze spáchání přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku. Toho se měl dopustit M. V. sjednáním hypotečního úvěru na částku 799.000 Kč s Hypoteční bankou a. s., když při sjednávání úvěrové smlouvy měl uvést nepravdivé údaje o svém zaměstnání a příjmu. S M. V. stěžovatel uzavřel kupní smlouvu, kterou mu prodal určité nemovitosti za kupní cenu ve výši 990.000 Kč, když část kupní ceny ve výši 191.000 Kč byla uhrazena v hotovosti před podpisem smlouvy a zbývající část kupní ceny měla být uhrazena na bankovní účet stěžovatele po splnění podmínek stanovených smlouvou o poskytnutí úvěru, uzavřenou mezi kupujícím a Hypoteční bankou, a. s. (zřízení zástavního práva ve prospěch banky).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel konkrétně obecnému soudu vytýká, že mu neumožnil vyjádřit se ke skutečnostem rozhodným pro vydání usnesení. V návaznosti na to pak rozvádí, jak předmětné nemovitosti vůbec nabyl s tím, že se přitom žádného protiprávního jednání nedopustil a veškeré závazky řádně a včas splnil. Skutečnosti uváděné v daném směru v odůvodnění napadeného usnesení nejsou proto pravdivé. Přitom vyvozuje, že byly pro vydání rozhodnutí velmi významné. Dále nesouhlasí se závěrem, že výnosem z trestné činnosti M. V., nemohou být nabyté nemovitosti. Ačkoliv primárním výnosem jsou prostředky získané čerpáním úvěru tak to neznamená, že tyto peněžní prostředky je možno postihnout, když již nejsou v dispozici osoby, která úvěrový podvod spáchala. V posledně uvedeném případě je totiž výnos z trestné činnosti "transformován" na majetek, který byl za tyto peněžní prostředky nabyt. Tím spíše, když účelem bylo obdržet za vynaložené peněžní prostředky protihodnotu, v daném případě nabyté nemovitosti. Proto bylo na místě zajistit tyto nemovitosti (jak se ostatně dle odůvodnění napadené usnesení také stalo) a nikoli zajišťovat vedle nich ještě majetek dalších osob. Připomíná, že proti němu se trestní stíhání nevede, a přesto nemůže s předmětnými prostředky volně disponovat, užívat je a případně dále zhodnocovat svou činností. Jedná se o zásah vůči stěžovateli zcela nepřiměřený a neodůvodněný.
4. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), v ustanovení §43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Ústavní soud v minulosti vyložil, že zajištění podle §79a a násl. trestního řádu je nepochybně opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. Jedná se ovšem o zajištění pouze dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací ve smyslu čl. 1 odst. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jedná se o institut, který napomáhá objasňování a případně reparaci závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí těchto prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Toto opatření tedy lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že tento majetek je určen ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byl použit nebo je výnosem z trestné činnosti, přičemž vyšší stupeň pravděpodobnosti, dostatečně odůvodněný konkrétními zjištěnými skutečnostmi, postačí (nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07, N 25/48 SbNU 291; sp. zn. III. ÚS 1396/07, N 62/52 SbNU 609). Předmětné zajištění tedy vždy musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem svévole (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2449/11 ze dne 7. února 2012; aj.). Na naplnění těchto požadavků se tedy Ústavní soud při svém přezkumu zaměřil, přičemž důvody ke zrušení napadeného usnesení neshledal.
6. Z odůvodnění napadeného usnesení jasně vyplývá, že obecný soud zaujal a vyložil názor, že peněžní prostředky vylákané od banky mohou být výnosem z trestné činnosti, pro kterou se v daném řízení vede trestní stíhání. Tím se obecný soud vypořádal s námitkou, že tímto výnosem mohou být jen nemovitosti, které měly být za vylákané peníze získány. Tento závěr lze považovat za legitimní a tím i ústavně souladný. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ze stejného důvodu byly následně zajištěny i předmětné nemovitosti, protože to rozhodně není v rozporu s povahou daného institutu a jeho ústavněprávního vymezení. To, že stěžovatel se závěry obecného soudu nesouhlasí, samo o sobě neposouvá věc do ústavněprávní roviny (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
7. Naopak skutečnost, jak stěžovatel předmětné nemovitosti vůbec nabyl, pro dané rozhodnutí nebyla nosná, jak se stěžovatel mylně domnívá. Jeho námitky proti této části odůvodnění, stejně jako jeho důkazní návrhy k nim, jsou proto zjevně neopodstatněné bez dalšího.
8. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu