ECLI:CZ:US:2012:2.US.3939.11.2
sp. zn. II. ÚS 3939/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti P. C., zastoupeného JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Nco 163/2011 ze dne 26. září 2011, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) M. J. a 2) J. H., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 23. prosince 2011 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tím bylo k jeho námitce podjatosti rozhodnuto o tom, že soudkyně Městského soudu v Praze, D. S., není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 37 C 61/2009. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a také dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve uvádí, že ačkoliv řízení ve věci samé dosud neskončilo, tak by bylo v rozporu jak s principem garance ochrany základních práv zaručených ústavním pořádkem, tak i v rozporu s úlohou Ústavního soudu, pokud by měla být ústavní stížnost odmítnuta. Způsobené porušení jeho základních práv totiž nemůže být zhojeno. Ve skutečnosti totiž stěžovatel již nebude mít možnost domoci se svých práv v daném řízení v rámci všeobecně uznávaných principů spravedlivého procesu, protože meritorní rozhodnutí je již nyní zcela jednoznačně předvídatelné.
3. Obecnému soudu pak vytýká, že se nevyrovnal s jeho argumenty. O S. mluvil jako o "zločinecké soudkyni" již v roce 2002 (zpráva o tom je stále dostupná na jeho webových stránkách), a při každé příležitosti uvádí, že se jedná o "zločineckou soudkyni na telefon". Je přesvědčen, že pokud napadal její "dobré jméno" aniž ona jeho tvrzení vyvracela, tak způsobil její nevoli. Dle jeho názoru o žádné jiné české soudkyni neexistuje více odkazů o justičních zločinech na internetu, a jeho názor na její práci je tak jedním z mnoha podobných. Obecný soud se plně ztotožnil s jejím subjektivním (podle jeho mínění i účelově nepravdivým) tvrzením, že se vůči žalobci necítí podjatá, aniž by se zabýval hloubkou a závažností podjatosti. A pokud se současně opřel o právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) je napadené usnesení nepřezkoumatelné. Obecný soud neuvedl pravdu, když jeho námitky podřadil pod námitky proti postupu soudkyně v dané věci či v jiných řízeních, protože ve skutečnosti popisoval procesní vady a manipulace k dokreslení toho, jak se podjatost projevuje. Nesouhlasí se závěrem, že se jeho kritika nemohla cti soudkyně dotknout. Osoby, které byly evidované jako spolupracovníci StB, si na své cti zakládají mnohem více než uvedená soudkyně, a to podle stěžovatele není možné. Dle jeho názoru považovala za prvořadé maximální možné poškození stěžovatele, čehož mohla dosáhnout jedině při tvrzení, že se podjatá necítí. Poukazuje na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429) s tím, že je nutno hodnotit objektivně, zda lze mít za to, že by soudce podjatý mohl být. Je přesvědčen, že intenzita jeho výroků vůči soudkyni je způsobilá ohrozit její nestrannost. Poukazuje rovněž na to, že sám je osobou u soudců obecně neoblíbenou pro své názory, že soudci působící v soudnictví před listopadem 1989 a kteří byli navíc členy Komunistické strany Československa, nemohou být zárukou spravedlivého procesu. Proto je přesvědčen, že s pochybností o podjatosti nutno počítat vždy, stane-li před takovým soudcem. Proto také žádal, aby o jeho námitce podjatosti nerozhodovali bývalí členové Komunistické strany Československa, konkrétně Z. K. S námitkou podjatosti proti tomuto soudci se obecný soud nezabýval.
4. Porušení svého práva stěžovatel spatřuje též v tom, že obecný soud postupoval při přidělení věci konkrétnímu soudci v rozporu se systémem přidělování. Některé senáty řešily řadu kauz stěžovatele, ale jiné senáty, ač by rovněž přicházely v úvahu, neřešily jedinou jeho věc. V minulosti proto stěžovatel žádal o popis metody, jíž jsou nové spory přidělovány jednotlivým senátům, ale odpovědi pouze odkazovaly na internetem zveřejněný rozvrh práce, z něhož algoritmus přidělování nově napadlých věcí i starších věcí není zřejmý. Ve vysvětlení předsedy Vrchního soudu v Praze není popsáno, jakou metodou vyšší soudní úřednice rozdělují došlé spisy v agendě. Proto touto cestou žádá o srozumitelný a detailní popis systému přidělování nově příchozích civilních věcí meritorních i procesních. Je podle stěžovatele otázkou, jak byl jeho spor přidělen právě senátu, jehož členem je Z. K. V rozvrhu práce je uvedeno, že určitá soudní tajemnice má na starosti rozdělování došlých spisů v agendě Cmo, Ko a Inso jednotlivým kancelářím podle rozvrhu práce. Podle stěžovatele není problém, aby si připravené spisy přesunula a konkrétní spis, na němž má někdo zájem, zapsala až v okamžiku, kdy se v seznamu objeví jméno vybraného soudce. A pokud tyto úřednice nemají přístup ke jménům soudců, zcela jistě existuje správce počítačové sítě, který k takové informaci přístup má, a rovněž tak vedení soudu má prostřednictvím nějakého hesla možnost kdykoliv zjistit, jména kterých soudcům jsou aktuálně na čelných místech seznamu. Takový systém podle stěžovatele nelze považovat za zcela nezávislý na případných a snadných manipulacích při přidělování věci konkrétním senátům. Poukazuje v této souvislosti na nález sp. zn. IV. ÚS 1302/10 ze dne 20. dubna 2011. Podle stěžovatele by měla být zákonem podjatost definována jako takový stav postoje a mysli soudce vůči účastníkovi či věci, který se projevuje vadnými rozhodnutími, opakovaně jednu stranu poškozujícími a druhou stranu zvýhodňujícími.
5. Vrchní soud v Praze setrval na svém názoru, že nebyly naplněny podmínky pro vyloučení soudce, tak jak je stanoví zákon. Nad rámec skutečností uvedených v napadeném rozhodnutí dodal, že právo na soudní ochranu a na projednání věci zákonným soudcem nelze interpretovat jako oprávnění účastníka vybírat si soudce, který bude danou věc rozhodovat, dle svých vlastních kritérií. Pravidla rozdělování nápadu věcí náležejících více senátům, mezi něž patří i rozhodování o vyloučení soudců, vyplývají z rozvrhu práce pro daný kalendářní rok. Dle rozvrhu práce platného pro rok 2011 o vyloučení soudců rozhodovali předsedové senátů a soudci v pořadí nápadu s výjimkou senátů 7 Cmo, 14 Cmo a 15 Cmo. V tomto konkrétním případě bylo dne 8. září 2011 doručeno celkem 7 spisů, obsahujících námitku podjatosti soudce. Rozdělováním došlých spisů v této agendě je pověřena soudní tajemnice paní J. Š., která spisy rozdělila mezi kanceláře senátů č. 3, 4, 5, 6, 8, 9 a 11 (senát 10 Cmo rozhoduje o námitkách podjatosti ve věcech vyvolaných konkursem nebo vyrovnáním). V rámci soudních kanceláří jsou pak spisy přidělovány jednotlivým předsedům senátů dle pořadí nápadu tak, aby jednotliví členové senátu byli touto agendou rovnoměrně vytíženi. Spekulaci stěžovatele důrazně odmítl.
6. V replice stěžovatel nesouhlasil s tvrzením Vrchního soudu v Praze o interpretaci práva na projednání věci zákonným soudcem. Je přesvědčen, že důvod pochybnosti je v projednávaném případě dán a nelze ji vyvrátit odkazem na profesionální či morální požadavky, kladené na soudce, které podle stěžovatele soudkyně v předmětné věci nesplňuje. Pokud jde o způsob přidělování agendy, je vyjádření obecného soudu podle názoru stěžovatele pouze všeobecným konstatováním procesu, který však podle toho, jak je popsán, vůbec nevyvrací a nevylučuje pochybnosti, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl. Je tedy nadále přesvědčen, že účelové přidělení spisu konkrétnímu soudci je možné, a že se obecný soud s jeho pochybností ve svém vyjádření vůbec nevypořádal.
7. V doplněném podání ze dne 8. září 2012 stěžovatel poukázal na to, že soudkyně S. na výzvu Ústavního soudu k předložení spisu nejprve reagovala sdělením, že se spis nachází u Vrchního soudu v Praze, a poté, co se spis od Vrchního soudu v Praze vrátil, nařídila ústní jednání, místo aby spis zaslala Ústavnímu soudu. Dále poukazuje na to, že různé další osoby zveřejňují své zprávy o tom, že nebyly spokojeny s průběhem a výsledkem řízení ve svých věcech, které vyřizovala soudkyně S. To vše označuje stěžovatel za kriminální zneužití soudcovských pravomocí, které je hrozbou pro celou českou justici.
8. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
9. K dané problematice je vhodné připomenout, že nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud, a hodnotami, jež prospívají všem, neboť jsou zárukami rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně a je možné se k nim pouze přibližovat, což je dáno jejich sociální povahou. Dlouhodobý právní a politický vývoj liberálních demokracií vygeneroval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti, z nichž lze utvářet objektivizovaná kritéria umožňující posoudit naplnění znaků nezávislosti a nestrannosti, protože v subjektivní poloze psychického (vědomého či nevědomého) stavu rozhodujícího subjektu je právními nástroji nelze uchopit (sp. zn. Pl. ÚS 7/02, N 78/26 SbNU 273; sp. zn. Pl. ÚS 11/04, N 89/37 SbNU 207; aj.). Bylo by proto v rozporu s čl. 4 odst. 4 alinea secunda Listiny, kdyby k omezení tohoto práva došlo pro pouhý pocit či představu jediného účastníka řízení.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce u soudu druhého stupně s ohledem na její charakter, který by v případě její důvodnosti zpochybňoval samu podstatu rozhodnutí bez ohledu na jeho meritorní obsah. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá konkrétně nejasnost rozvrhu práce, resp. nejasnost jeho vysvětlení, jehož se mu dostalo ze strany obecného soudu, a dále má pochybnosti o existenci zlé vůle ze strany osob majících vliv na aplikaci rozvrhu práce. Ústavní soud si předmětný rozvrh práce vyžádal a stejně tak se Vrchní soud v Praze k dané problematice vyjádřil, a to jak obecně, tak i konkrétně. Stěžovatel po tomto stanovisku Vrchního soudu v Praze nadále setrval toliko na pochybnostech o aplikaci rozvrhu práce na svůj případ.
11. Ústavní soud shledává pravidla, tak jak jsou obsažena v tehdy platném rozvrhu práce, a jak je stručně a výstižně popsal Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření, za souladná s ústavním pořádkem. Rozhodně se tam nevyskytuje tak významný deficit, který byl důvodem kasačního nálezu sp. zn. IV. ÚS 1302/10, na nějž poukazuje stěžovatel, a to především pro odlišnou konstrukci nyní posuzovaného rozvrhu práce oproti tehdy posuzovanému rozvrhu práce. Pokud pak jde o stěžovatelovy pochybnosti o vadné aplikaci tohoto rozvrhu práce, tak pro ně Ústavní soud neshledává opodstatnění. Jakkoliv samozřejmě nelze vyloučit, že může dojít k nedbalostnímu anebo dokonce úmyslnému porušení práva v dané oblasti, existenci takového porušení nelze vyvodit z teoretického vyložení možných cest k takovému cíli. Kromě těchto spekulací ovšem stěžovatel žádný relevantní argument neuvedl. Proto Ústavní soud shledává námitky v daném směru za zjevně neopodstatněné.
12. K tvrzení stěžovatele, že výslovně žádal, aby podjatosti nerozhodovali bývalí členové Komunistické strany Československa, konkrétně Z. K., jak stěžovatel tvrdí, tak takto pojatá námitka se v podstatě rovná požadavku, aby rozhodoval stěžovatelem určený soudce, ačkoliv to stěžovatel popírá. V každém případě tato námitka nejenže evidentně není námitkou podjatosti, ale ani žádným jiným návrhem, o němž by byl v souladu s ústavně vymezenou kompetencí oprávněn rozhodovat jakýkoliv obecný soud.
13. Ústavní soud nemůže vzhledem ke svým pravomocem hodnotit sám podjatost, ale pouze, jak se s námitkami vypořádal obecný soud. Pokud pak jde o vlastní rozhodnutí o podjatosti soudkyně S., je třeba předeslat, že se daný případ evidentně liší od případů řešených Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 722/05 a sp. zn. I. ÚS 167/94. Tento rozdíl spočívá v konstatování soudu o naprosté netečnosti soudkyně S. k nepochybně vážným osobním útokům stěžovatele proti její osobní a profesní integritě, kterých si obecný soud byl vědom. Ústavní soud proto neshledává ústavně nesouladným, pokud v oné netečnosti shledal obecný soud schopnost profesionálního nadhledu, coby jeden z předpokladů pro výkon funkce soudce. Stejně tak lze považovat za ústavně souladné, pokud pochyby stěžovatele shledal obecný soud toliko jeho subjektivními pocity či úvahami, které bez objektivního podkladu nemají právní význam. V posledku je ústavně souladné i konstatování, že nelze považovat za podjatost, když se stěžovateli nelíbí určitý postup soudkyně.
14. V každém případě podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící, což není nikterak závislé na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06, U 7/41 SbNU 609). Proto meritum námitek podjatosti nepochybně zůstává stěžovateli zachováno i nadále.
15. Ústavní soud ze všech shora vyložených důvodů neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu