ECLI:CZ:US:2012:2.US.3961.11.2
sp. zn. II. ÚS 3961/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele P. S., právně zastoupeného JUDr. Markem Šťastným, advokátem se sídlem Ševčíkova 38, Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 12. 10. 2010 sp. zn. 1 T 26/2010, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2011 sp. zn. 3 To 1000/2010 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 7 Tdo 1014/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním učiněným ve lhůtě dle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, zakotvené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově uznán vinným ze spáchání trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Proti tomuto rozsudku podal v zákonné lhůtě odvolání, o kterém Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele (i odvolání státní zástupkyně) zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Podle rozsudku soudu měl stěžovatel dne 22. 7. 2009 v obci Přední Výtoň, okres Český Krumlov, neodbornou manipulací s propanbutanovou lahví způsobit zahoření plynu ve stanu, čímž bylo těžce zraněno (popáleniny různé intenzity) 5 osob. Sám stěžovatel a další 3 osoby, které byly ve stanu nebo v jeho blízkosti, zraněni nebyli.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že z rozsáhlého odůvodnění rozsudku okresního soudu je podstatná část věnována "technickým" okolnostem vzniku požáru, vina stěžovatele je vyfabulována z úvah, že nikdo jiný než stěžovatel být pachatelem nemůže. Rozhodnutí tak soud neopřel o přímé, pozitivní důkazy, ale o pravděpodobnost. Osoba, která byla se stěžovatelem rovněž obžalována a byla v identickém procesním i důkazním postavení jako stěžovatel, byla obžaloby zproštěna z důvodu zásady in dubio pro reo. Stěžovatel si proto zcela právem klade otázku, proč stejná zásada nebyla uplatněna i vůči němu a poukazuje na princip rovného zacházení, aniž by volal po revizi rozsudku v neprospěch původně spoluobžalovaného.
Rovněž fakt, že soudy dovodily příčinnou souvislost mezi domnělým jednáním stěžovatele a následky v podobě vydání v nebezpečí nejméně 7 osob, je minimálně na hranici volného hodnocení důkazů. Objektivně došlo ke zranění (popáleninám) 5 osob. Konstatování soudů, že "bylo jen dílem náhody, že nebyly zraněny další osoby" se stěžovateli nutně musí jevit jako účelový "argument", který soudy musely použít proto, aby ho mohly uznat vinným a odsoudit.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení §125 tr. řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti je pouze zopakováním argumentace v řízení ve věci samé před obecnými soudy. Jak je však z provedeného řízení patrné, soudy všech stupňů se s argumentací obhajoby stěžovatele řádně vypořádaly, zejména pak rozvedly, z jakých skutkových zjištění při svém rozhodování vycházely.
Co do provedeného dokazování v řízení vedeném před obecnými soudy platí, že Ústavní soud není povolán přehodnocovat důkazy, které obecné soudy v trestním řízení provedly; je toliko povinen posoudit, zda dokazování bylo provedeno způsobem souladným s těmi zásadami trestního práva procesního, jež mají ústavněprávní relevanci jako součást práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Při určení náležitého rozsahu prováděného dokazování v trestních věcech obecné soudy vycházejí zejména z tzv. zásady materiální pravdy; z jejího vymezení v§2 odst. 5 tr. řádu též plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý, soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran, a je limitován rozsahem "nezbytným pro rozhodnutí". Soudy přitom musí dbát zásady vyhledávací a objasňovat všechny okolnosti případu, jež jsou podstatné.
V projednávané věci obecné soudy nepřekročily rámec výše uvedených zásad a z celé řady navzájem se podporujících přímých i nepřímých důkazů dovodily skutkový stav, o němž není důvodných pochybností. Nejvyšší soud jako soud dovolací v napadeném usnesení vyložil, kdy a za jakých skutkových okolností se již jedná o trestný čin obecného ohrožení dle §180 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a že tato kritéria byla soudem nalézacím správně aplikována na daný případ.
Ústavní soud proto musí uzavřít, že neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, jak bylo v ústavní stížnosti namítáno, proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík
předseda senátu