ECLI:CZ:US:2012:2.US.3975.11.1
sp. zn. II. ÚS 3975/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti společnosti TEPMPLUM - společenské hry s.r.o., sídlem Praha 5, Radlická 49, právně nezastoupené, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2011 ve věci sp. zn. 25 Co 298/2011 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 3. 2011 ve věci sp. zn. 26 C 353/2010, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž měla být porušena ustanovení čl. čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z mnoha řízení o návrzích, jež stěžovatelka v minulosti Ústavnímu soudu směřovala, vyplývá, že ignoruje povinné zastoupení advokátem (ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu), přestože byla opakovaně poučena o této podmínce řízení, stejně jako o postupu vedoucímu k jejímu splnění, jakož i o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti (viz např. sp. zn. II. ÚS 1599/10, I. ÚS 2032/10, III. ÚS 2341/10, I. ÚS 2831/10, III. ÚS 317/11 a I. ÚS 3200/11).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru, který vyjádřil ve věcech stěžovatelky opakovaně, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelům vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud nevyhověl stěžovatelčině žádosti o poskytnutí lhůty k doplnění ústavní stížnosti, neboť by tím byl obcházen institut zákonné šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelů advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) Ústavní soud za přiměřeného použití ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh bez jednání odmítl.
Pouze pro úplnost je třeba dodat, že z podstaty věci nebylo možno vyhovět stěžovatelčině návrhu ve smyslu ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj