ECLI:CZ:US:2012:2.US.3976.12.1
sp. zn. II. ÚS 3976/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Charvátova 11, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, č. j. 26 Cdo 2858/2011-188, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny), ve spojení s právem na pokojné užívání majetku podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č. j. 20 Co 451/2010-129, změnil v řízení o zrušení práva společného nájmu k družstevnímu bytu rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil nájemkyní bytu a členkou družstva žalobkyni a žalovanému (stěžovateli) uložil předmětný byt vyklidit do patnácti dnů od zajištění náhradního bytu. Ve výroku, jímž bylo právo společného nájmu bytu zrušeno, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Soudy vyšly ze zjištění, že účastníkům řízení vznikl za trvání manželství společný nájem předmětného bytu i společné členství v družstvu [§703 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "obč. zák.")]. Protože se po rozvodu manželství účastníci o nájmu bytu nedohodli, zrušil soud společný nájem předmětného družstevního bytu (§705 odst. 2 obč. zák.). Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování k závěru, že nájemkyní a členkou družstva má být určena žalobkyně. Zjistil, že u žalobkyně došlo ke změně poměrů, očekává narození druhého dítěte, v bytě by chtěla bydlet, jinou možnost bydlení nemá, a dospěl k závěru, že určení žalobkyně nájemkyní předmětného bytu je v zájmu nezletilé dcery účastníků i v zájmu dalšího (dosud nenarozeného) dítěte žalobkyně. Při rozhodování o dalším nájmu bytu považoval za významné i zjištění, že žalobkyně byt neužívá proto, že jí žalovaný do něj znemožnil přístup (a proto se provizorně zdržuje u svých rodičů), že i přesto se podílí na platbách spojených s užíváním bytu, a že žalovaný, ač byt užíval, platby neprováděl řádně a včas. Uzavřel, že většina relevantních hledisek, zejména zájem nezletilých dětí, vyznívá pro žalobkyni, ve prospěch žalovaného svědčí jen jeho zásluha na získání bytu. Pokud jde o poměry účastníků a jejich možnosti finančně si vypořádat společné jmění (zahrnující i společné členství v bytovém družstvu), pak měl za to, že toto hledisko nesvědčí ani jednomu z nich. Žalobkyně je sice v horší finanční situaci než žalovaný, neboť bude odkázána na dávky státní sociální podpory, a při majetkovém vypořádání s žalovaným spoléhá na finanční výpomoc rodičů, nelze však přehlédnout, že i když má žalovaný příjem ze svého podnikání a přibližně do roka by mu měla být vyplacena částka 594.000 Kč, kterou zdědil, má značné dluhy, jež jsou vymáhány exekučně.
3. Následné dovolání žalovaného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, č. j. 26 Cdo 2858/2011-188, zamítnuto jako nedůvodné. Nejvyšší soud vycházeje ze své ustálené judikatury k charakteru §705 odst. 3 obč. zák. (jedná se o právní normu s relativně neurčitou hypotézou) dospěl k závěru o správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud ze zjištěného okruhu okolností vymezil ta hlediska, která jsou považována ustálenou soudní praxí za relevantní, a současně vyložil, kterým hlediskům dal přednost a proč, odůvodnil i z jakého důvodu neupřednostnil hledisko zásluhovosti dovolatele na získání bytu. Námitka dovolatele, že odvolací soud nerespektoval logiku věci, když svým rozhodnutím přikázal členská práva a povinnosti v družstvu žalobkyni, byť se na jejich získání finančně nepodílela a nemá dostatečné finanční prostředky, aby se s ním majetkově vypořádala, tak obstát nemůže. Odvolací soud se vypořádal i s těmito hledisky a Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §705 odst. 3 obč. zák. bylo nesprávné. Okolnost, že jeden z manželů zaplatil převod podílu v bytovém družstvu do společného jmění manželů ze svých výlučných prostředků, je nepochybně hlediskem, ke kterému je třeba při rozhodování o dalším nájmu a členství v družstvu přihlédnout, neznamená však, že by se zákonná hlediska (§705 odst. 3 obč. zák.), či další hlediska vůbec neuplatnila a nemohla - s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci - převážit. Vypořádání majetkové hodnoty (společného) členského podílu v bytovém družstvu pak bude předmětem vypořádání společného jmění účastníků.
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a ochranu majetku. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu považuje za vadná s tím, že názory v nich uvedené jsou excesivní a popírají logiku věci. Navíc jsou v extrémním rozporu se spravedlivým vypořádáním vztahu a nereflektují změnu společenských vztahů za posledních 20 let. Stěžovatel poukazuje především na to, že soudy měly při vypořádání vztahu vyplývajícího ze společného členství v bytovém družstvu podle §705 odst. 2 obč. zák. aplikovat principy, které jsou právním řádem stanoveny pro nabývání majetku manžely. Ustanovení §703 obč. zák. podle názoru stěžovatele opomíjí princip zásluhovosti a zcela nelogicky nahlíží na členská práva a povinnosti jako na něco jiného než majetkovou hodnotu. S ohledem na to, že členská práva a povinnosti byla nabyta za výlučné finanční prostředky stěžovatele, měla být při rozhodování o vypořádání vztahu aplikována logika vyplývající z §143 odst. 1 písm. a) obč. zák., tedy že do společného jmění manželů nepatří majetek, který byl nabyt jedním z manželů za majetek patřící do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Stěžovatel opakovaně uvádí, že rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu jsou odtržená od reality a důvody uvedené oběma soudy jsou pro vypořádání vztahu zcela nepodstatné. Zdůrazňuje, že sice existuje společné členství v družstvu, ale majetková hodnota za členská práva a povinnosti není předmětem společného jmění manželů s ohledem na skutečnost, že byla nabyta z výlučných prostředků jen jednoho z manželů. Stěžovatel byl navíc vystaven nepřiměřenému riziku, neboť není jisté, zda žalobkyně bude mít k dispozici dostatek finančních prostředků na vypořádání.
III.
5. Ústavní soud úvodem připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu o zrušení společného nájmu družstevního bytu s tím, že soudy aplikovaly právní úpravu týkající se nájmu bytu v rozporu se změněnými společenskými poměry a v rozporu s logikou. V situaci, kdy družstevní byt byl za trvání manželství pořízen z výlučných prostředků stěžovatele, měly soudy obdobně aplikovat ustanovení o společném jmění manželů a zohlednit při rozhodování skutečnost, že byt byl pořízen z výlučných finančních prostředků stěžovatele. S tímto názorem nelze v žádném případě souhlasit. Předně je třeba poukázat na to, že právní úprava vztahů manželů k družstevnímu bytu a společné členství manželů v družstvu včetně jeho zániku je obsažena ve speciálních ustanoveních, které se týkají nájmu bytu (konkrétně §703 - 705 obč. zák.). Tato speciální úprava je bez přímého vztahu ke společnému jmění. Proto nelze aplikovat bez dalšího principy vyplývající z právní úpravy společného jmění na zrušení společného členství v družstvu. Je to dáno i tím, že bydlení představuje jednu ze základních lidských potřeb, u níž je třeba zohledňovat i jiné okolnosti než obecně u nabývání majetku do společného jmění (v daném případě např. stěžovatelem zdůrazňovanou zásluhovost na získání družstevního bytu). Zákonodárce v právní úpravě při rozhodování o dalším členství v družstvu a nájmu bytu upřednostnil zejména hledisko zájmu nezletilých dětí a názor pronajímatele (viz §705 odst. 3 obč. zák.). Z pohledu sociálního je taková úprava zcela legitimní a Ústavní soud nemá proti rozhodnutím obecných soudů, které procesní normy ve stávající věci aplikovaly a přihlédly zejména k zájmu nezletilých dětí, z pohledu ústavněprávního žádné výhrady. Stěžovateli navíc zůstává zachován nárok na vypořádání členského podílu v družstvu v rámci vypořádání společného jmění. Otázka, zda žalobkyně bude mít dostatečné finanční prostředky pro vypořádání je ze strany stěžovatele v tuto chvíli spekulativní a nelze od ní odvozovat zásah do práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu