ECLI:CZ:US:2012:2.US.3992.12.1
sp. zn. II. ÚS 3992/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, 128 00 Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 287/2012-45 ze dne 6. září 2012 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 2. 5. 2012, č. j. 19 C 207/2011-26 Obvodní soud pro Prahu 6 pro zpětvzetí žaloby zastavil řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobci se po právní moci usnesení vrací z účtu Obvodního soudu pro Prahu 6 část zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 000 Kč. Soud prvního stupně takto rozhodl v řízení, v němž se žalobce domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nebytové jednotce (garáži) č. X s podílem na společných částech domu a pozemku parc. č. XX, zapsaných na LV XXX pro obec P., katastrální území B., s tím, že nemovitost bude přikázána do vlastnictví žalobce, který žalovanému, stěžovateli, vyplatí na vyrovnání podílu částku 204 000 Kč. Stěžovatel s žalobou nesouhlasil a namítal, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele k tomu, aby spoluvlastnictví účastníků bylo zachováno, rovněž poukazoval na to, že žalobcem nabízená vypořádací cena je podhodnocena a neodpovídá tržní ceně předmětné nemovitosti.
Usnesení soudu prvého stupně napadl odvoláním žalobce, a to pouze v jeho výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Akcentoval, že od roku 2008 usiloval o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětné garáži a byl připraven žalovanému vyplatit jeho spoluvlastnický podíl, žalovaný však s tímto postupem nesouhlasil, na navrženou dohodu o zrušení podílového spoluvlastnictví reagoval požadavkem, aby mu byla vyplacena částka 1 550 000 Kč, což pro žalobce bylo nepřijatelné, a byl tak nucen přistoupit k podání žaloby. Teprve pod tíhou soudního sporu prý žalovaný návrh žalobce akceptoval a posléze s ním i uzavřel kupní smlouvu, v níž přistoupil na třetinovou částku, kterou původně podmiňoval zrušení podílového spoluvlastnictví. Za situace, kdy žalovaný dlouhodobě dával najevo, že nesouhlasí s vypořádáním a zrušením podílového spoluvlastnictví a případnou dohodu účastníků podmiňoval vyplacením naprosto nereálné částky za vyrovnání, měl žalobce za to, že žaloba byla s přihlédnutím ke všem okolnostem podána důvodně a vzata zpět pro chování žalovaného, a proto ten by měl hradit žalobci náklady, které vynaložil v řízení na své právní zastoupení a úhradu soudního poplatku.
Stěžovatel s odvoláním žalobce nesouhlasil, poukazoval na to, že mu žalobce na vypořádání podílu nabídl sice částku stanovenou znaleckým posudkem ve výši 204 000 Kč, jež se mu ovšem jevila jako nedostatečná, což se projevilo i v kupní smlouvě posléze uzavřené účastníky, v níž byla sjednána kupní cena za jeho spoluvlastnický podíl ve výši 549 000 Kč. Uvedl, že byl ochoten před podáním žaloby vyřešit věc smírně, žalobu označil za šikanózní, směřující k tomu, aby žalobce dosáhl převzetí jeho spoluvlastnického podílu za co nejnižší cenu. Za relevantní pro rozhodnutí o nákladech řízení považuje markantní rozdíl mezi vypořádací cenou původně navrhovanou žalobcem a výslednou kupní cenou, neboť při vyšší cenové nabídce by sám se zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví souhlasil, jelikož částka 1,5 milionu korun, kterou původně požadoval, "nebyla nepřekročitelná". Poznamenal, že řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví je řízením "judicium duplex", kdy má žalobce a žalovaný stejné procesní postavení, a z toho důvodu nelze uvažovat o tom, zda ten který účastník řízení byl či nebyl v řízení procesně úspěšný. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil a přiznal stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení.
Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů řízení částku ve výši 45 580 Kč, když přisvědčil argumentům žalobce.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které tvrdí, že odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení vykročil z pravidel upravujících toto řízení, a to v takové intenzitě, že i otázka o náhradě nákladů řízení v daném případě nabyla ústavněprávní dimenze. Odvolací soud při posuzování otázky náhrady nákladů řízení prý zcela svévolně aplikoval a interpretoval příslušná ustanovení procesního předpisu, a sice zejména tím, že "nerespektoval kogentní ustanovení procesního předpisu a ustanovení procesního předpisu interpretoval způsobem, který je v rozporu se základními ústavními principy, zejména v rozporu s principem spravedlivého procesu".
Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací soud při aplikaci a interpretaci ustanovení §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") zcela pominul podstatu uplatněného žalobního nároku a jeho specifika. Odvolací soud prý pouze konstatoval, že podstatné je, že žalobce usiloval o získání spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem a že tohoto cíle dosáhl uzavřením kupní smlouvy s žalovaným po zahájení řízení, z čehož dovodil, že žaloba byla vzata zpět právě pro chování stěžovatele, neboť ten měl po zahájení řízení akceptovat požadavek uplatněný žalobou. Odvolací soud dle názoru stěžovatele nezohlednil, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví je hmotněprávní způsob jeho vypořádání určen občanským zákoníkem a že návrh na zahájení řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví byl oprávněn podat každý z účastníků vzhledem k tomu, že před podáním žaloby k dohodě o vypořádání nedošlo. Odvolací soud při aplikaci uvedeného ustanovení tedy nezohlednil, že vzhledem k zvláštnosti řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví (tzv. judicium duplex) měl stěžovatel i vedlejší účastník stejné procesní postavení.
Odvolacímu soudu dále stěžovatel vyčítá údajné opomenutí skutečnosti, že ze strany stěžovatele nedošlo k žádnému porušení hmotněprávní povinnosti, kterou by až po zahájení řízení dodatečně splnil. Podmínkou aplikace uvedeného ustanovení procesního předpisu je prý situace, kdy ke zpětvzetí žaloby dojde výlučně jen z důvodů chování žalovaného. Uvedené ustanovení dle jeho názoru nelze aplikovat, pokud příčinou zpětvzetí bylo chování obou účastníků řízení, typicky pokud došlo k dohodě o sporném nároku. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že odvolací soud při rozhodování a odůvodňování svého rozhodnutí nepostupoval tak, aby z jeho rozhodnutí bylo zejména patrné, na základě jakých zjištění došel odvolací soud k závěru, že je postaveno najisto, že nárokem, pro který byla žaloba podána, byl následně chováním stěžovatele uspokojen. Odvolací soud se prý v tomto smyslu nikterak uzavřením mimosoudní dohody účastníků v podobě kupní smlouvy nezabýval. Stěžovatel ke způsobu, jakým bylo odvolací řízení vedeno, dále uvádí, že odvolací soud dle něj "zcela bez opory v provedeném dokazování před soudem prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí k údajnému procesnímu zavinění stěžovatele konstatuje, že stěžovatel ve snaze získat cenu co nejvyšší žádal za svůj spoluvlastnický podíl cenu vskutku přemrštěnou". Vzhledem k těmto skutečnostem má stěžovatel za to, že obecný soud své rozhodnutí náležitým a ústavně konformním způsobem neodůvodnil.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčené usnesení odvolacího soudu zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Ústavní soud rovněž pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Zde je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Zároveň však Ústavní soud také vyslovil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Podrobit přezkumu je však oprávněn pouze taková rozhodnutí, která by měla charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkané rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Odvolací soud aplikoval příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložil, přičemž tento svůj postup osvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí, které tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či extrémně rozporné s obecnými principy spravedlnosti. Ústavní soud, na rozdíl od stěžovatele, nemohl přesvědčivě dospět k závěru, že rozporované usnesení představuje vybočení z ústavněprávních limitů, resp. že otázka o náhradě nákladů řízení v daném případě nabyla ústavněprávní dimenze.
Městský soud v Praze provedl rekapitulaci dosavadního průběhu řízení před soudem nalézacím, včetně uvedení okolností, za kterých obvodní soud řízení zastavil, odvolacích námitek žalobce i vyjádření stěžovatele k nim, objasnil, proč byla žaloba podána důvodně, což odvolací soud vysvětlil provázaností jednotlivých počinů stěžovatele před zahájením řízení a po jeho zahájení, mimo jiné i skutečností, že stěžovatel trval na zachování podílového spoluvlastnictví (viz str. 3 napadeného usnesení), jakož i vypořádal se s námitkou stran povahy sporu (iudicii duplicis), kdy zvláště vyzdvihl, že tato vlastnost sporu a z ní plynoucí důsledky se ani u meritorního rozhodnutí neuplatní vždy a za všech okolností (str. 4 stěžovaného rozhodnutí). Ústavní soud nepokládá takové usnesení za nedostatečně odůvodněné.
Pokud jde o námitky, jimiž stěžovatel napadá skutečnost, že odvolací soud opomněl vzít v úvahu absenci porušení hmotněprávní povinnosti ze strany stěžovatele, již by splnil až dodatečně po zahájení řízení, nemůže jim Ústavní soud přisvědčit. Posouzení procesního (ne)úspěchu nezávisí toliko na vyhodnocení, zda ten který účastník dodatečně splnil nějakou hmotněprávní povinnost, ale především na jeho celkovém vystupování v řízení, a to i v kontextu, resp. komparaci s jeho chováním do zahájení soudního řízení. Ani smírné řešení sporu cestou uzavření dohody nevylučuje, aby zastavení řízení bylo důsledkem zaviněného jednání jedné ze stran sporu, neboť si lze dobře představit situaci, kdy účastník přistoupí na dohodu teprve po podání žaloby, neboť je mu zřejmé, že by dalším setrváním na svých pozicích v průběhu soudní pře nemohl svoji představu realizovat, resp. by pro něj mohlo být soudní vyřešení sporu i na újmu, a proto raději volí dohodu s protistranou, byť tato dohoda zcela neodpovídá jeho stanovisku. Na tomto místě se sluší připomenout, že odvolací soud opravdu nepotřeboval provádět jakékoli dokazování, uvážil-li, že stěžovatel žádal cenu "vskutku přemrštěnou" (str. 4 napadeného usnesení), když si sotva lze jinak rozumně vysvětlit, proč se stěžovatel bez dalšího náhle spokojil s cenou o takřka jeden milion korun nižší, ačkoliv sám i v odvolacím řízení stále pokládal cenu 1 500 000 Kč za nikoli nepřekročitelnou. Městský soud tak, aniž by byl činil z jednoduchého práva právo nadmíru složité, dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, v čem tkví zavinění stěžovatele, resp. provázanost kterých okolností jí jednoznačně nasvědčuje, a proč je tedy třeba na chování stěžovatele nazírat jako na procesní zavinění ve vztahu k zastavení řízení.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 6. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu