ECLI:CZ:US:2012:2.US.4042.12.1
sp. zn. II. ÚS 4042/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislav Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti CZECH PRODUCTS s. r. o., se sídlem Josefa Hory 1448, Kladno, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem se sídlem Nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012 č. j. 11 Cm 94/2007-490 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení městského soudu. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její ústavně zaručená práva plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že napadeným usnesením městského soudu bylo rozhodnuto, že změna předmětu řízení se nepřipouští. Městský soud v odůvodnění zhodnotil, že stěžovatelka se domáhá naprosté změny žaloby i skutkových tvrzení, kdy by dosavadní průběh řízení ve většině nemohl být brán jako podklad. Připomněl, že se ve věci jedná od 2. 4. 2007. Z důvodu procesní ekonomie proto návrhu nevyhověl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka rekapituluje dosavadní průběh řízení a zmiňuje se i o dalších řízeních, které proti téže žalované v průběhu roku 2007 zahájila. Připomíná, že v průběhu řízení na existenci škody i bezdůvodného obohacení poukazovala a že písemná stanoviska účastníků by podklad pro řízení o změněném návrhu představovala. Nepřipuštěním změny žaloby se stěžovatelka cítí být dotčena na svých subjektivních právech disponovat s předmětem řízení.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Z aplikovaného ustanovení §95 o. s. ř. plyne především, že žalobce (navrhovatel) může za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
Ústavní soud nezjistil nic, z čeho by bylo možno usuzovat, že aplikací §95 o. s. ř. došlo k zásahu do základních práv. O změnu žaloby jde, změní-li žalobce žalobní návrh (buď se domáhá na základě stejného skutkového základu něčeho jiného než v původní žalobě, nebo změní i skutková tvrzení a domáhá se něčeho jiného), požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě (rozšíření žaloby), a rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Městský soud dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení nepředstavují využitelný podklad pro řízení o změněné žalobě a připuštění změny by nebylo opodstatněné z hlediska procesní ekonomie.
Dále je namístě připomenout, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky (§75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud předesílá, že obdobnou problematikou se zabýval již dříve v řízeních o ústavních stížnostech, které se týkaly jiných stěžovatelů (sp. zn. III. ÚS 1976/11 a III. ÚS 1990/11). V obou těchto rozhodnutích, jež ovšem vycházejí z předchozích procesně obdobných rozhodnutí Ústavního soudu (např. III. ÚS 1328/11), dospěl k závěru o předčasnosti ústavní stížnosti. Ústavní soud nevidí žádný důvod, proč by měl i v této věci zvolit jiný postup.
Pro úplnost lze dodat, že nepřipuštění změny žaloby nebrání tomu, aby stěžovatelka k uplatnění svého tvrzeného rozšířeného nároku zvolila jiný právní postup, sledující stejný cíl. Nevýhody, jež z toho vyplývají pro stěžovatelku, jsou vyváženy zájmem na tom, aby řízení ohledně merita věci mohlo být ukončeno. Ústavní stížnost je prostředkem "ultima ratio" a za dané situace není její podání namístě.
Protože Ústavní soud ve své judikatuře vyjadřuje názor, že spravedlnost řízení před obecnými soudy lze posuzovat jen s ohledem na pravomocně skončené řízení, tedy na řízení jako celek, nikoli jen na jeho jednotlivé části, jak se zjevně domnívá stěžovatelka, lze ústavní stížnost za dané procesní situace považovat navíc za předčasnou.
Vycházeje z těchto úvah, současně veden principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, dospěl Ústavní soud k závěru o neopodstatněnosti ústavní stížnosti, neboť v postupu soudu nebylo shledáno porušení principů řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu