ECLI:CZ:US:2012:2.US.4064.12.1
sp. zn. II. ÚS 4064/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2012 sp. zn. 25 Cdo 3971/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným ve lhůtě stanovené ustanovením §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení §30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 22. října 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v tom, že dovolací soud sice konstatoval pochybení právního zástupce v původním dovolacím řízení (neodstranění vady dovolání v zákonné lhůtě), avšak v rozhodnutí napadeném touto ústavní stížností dovolání opět odmítl na základě předběžného posouzení otázky, zda by po případném odstranění vad prvého dovolání měl dovolatel naději na úspěšný výsledek majetkového sporu. Nejvyšší soud při tom dospěl k závěru, že ani včasné odstranění vad původního dovolání by nemohlo vést k úspěchu ve sporu s ohledem na skutkový stav zjištěný v řízení před soudy I. a II. stupně a právní závěry o skutková zjištění se opírající.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že řízení bylo zatíženo procesními vadami (v odvolacím řízení řádně poučen o povinnosti tvrzení, upření práva na přístup k soudu, stěžovatel nesl důkazní břemeno v řízení, které neproběhlo atd.), které vedly k vydání zamítavých rozhodnutí vůči uplatněnému žalobnímu návrhu stěžovatele. Dovolací soud nereagoval na zásah do jeho ústavně zaručených práv, nesjednal nápravu a ochranu, které se domáhal stěžovatel dovoláním. Nejvyšší soud podané dovolání stěžovatele odmítl, čímž se dle tvrzení stěžovatele dopustil porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry Nejvyššího soudu. Stěžovatel v postupu i v rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v ústavní stížnosti jen zopakoval stejné argumenty jako v dovolacím řízení.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyla porušena základní práva a svobody stěžovatele. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po seznámení se s napadeným rozhodnutím a s ústavní stížností je toho názoru, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když dospěly k závěru, že v dané věci nebyly splněny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou při výkonu advokacie porušením ustanovení §16 a násl. zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Nic na těchto závěrech nemůže změnit nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi opomenutím žalovaného a neuspokojením stěžovateli postoupené pohledávky, resp. marným vynaložením nákladů na její vymáhání.
Nutno podotknout, že ve věci stěžovatele pochybení advokáta spočívá v tom, že sice jím podané dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti dle §241a o. s. ř., avšak pokud by dovolání bylo podáno řádně, nelze dovodit ani předběžně příznivý výsledek řízení dovolacího a případného řízení následujícího po případném zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Tomu nebrání ani skutečnost, že o dovolání podaném proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu přísluší rozhodovat výlučně dovolacímu soudu; zde totiž nejde o dovolací přezkum, jehož předpokladem je právě podané dovolání, nýbrž předběžné řešení otázky, zda v rámci sporu vedenému o zaplacení částky 210 000 Kč vůči J. Ř., bylo reálné předpokládat jeho úspěšné završení. Pouze v takovém případě by totiž bylo možné dovodit mezi opomenutím advokáta, spočívajícím v neodstranění vad podaného dovolání, a tvrzenou škodou, příčinnou souvislost odůvodňující uplatnění nároku na náhradu škody proti advokátovi. Námitky stěžovatele takovým důvodem nejsou, když neobsahují přesvědčivé argumenty k vyvrácení uvedených judikatorních závěrů ani nenabízejí odpověď na otázku, jak jinak by bylo možné posoudit existenci příčinné souvislosti mezi jednáním advokáta a vzniklou škodou, jakožto nezbytného předpokladu odpovědnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, www.nsoud.cz).
Ve věci stěžovatele dovolací soud neshledal přípustnost dovolání z důvodu otázky zásadního právního významu, tj. dovolání založeného na ustanovení. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., nebo pro vady řízení, které stěžovatel blíže nekonkretizoval. Otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou nikoli právní a v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodní událost a vznik škody na straně stěžovatele jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Pouze skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání. Dovolání stěžovatele směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému není mimořádný opravný prostředek přípustný, proto bylo odmítnuto dle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Napadené rozhodnutí obecného soudu je řádně, a tedy ústavně konformně odůvodněno ve shodě s ustanovením §169 o. s. ř., když z něj jsou zcela jasně patrny úvahy a východiska, které soud při jeho rozhodování vedly. Dovolací soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své rozhodnutí náležitě zdůvodnil, proto Ústavní soud na něj dále odkazuje.
Ústavní soud dodává, že sám neúspěch ve věci neznamená porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, jehož porušení v ústavní stížnosti namítá. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial".
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu