ECLI:CZ:US:2012:2.US.4067.12.1
sp. zn. II. ÚS 4067/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Náměstí Republiky 2, 301 00 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 9 To 290/2012 ze dne 31. července 2012 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 5 T 206/2009 ze dne 15. prosince 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla podána řádně a včas (§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít především k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město uznán vinným trestným činem podplácení dle §161 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, jehož se měl dopustit ve vztahu k policistovi vyšetřujícímu podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §148 trestního zákona, a byl za ně odsouzen podle §161 odst. 2 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo písemně odůvodněno jak prostřednictvím obhájce, tak jeho vlastním písemným podáním. Krajský soud v Plzni z podnětu podaného odvolání přezkoumal postupem dle §254 odst. 1 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž obžalovaný podal odvolání, jakož i správnost postupu řízení, které rozsudku předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a proto jej ve smyslu §256 trestního řádu (dále též "tr. ř.") zamítl.
Proti rozhodnutím odvolacího i nalézacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které namítá, že jeho obvinění je nepravdivé. Pro jeho nepravdivost prý v první řadě svědčí údaje, uvedené v návrhu na nařízení odposlechů, které jsou zcela smyšlené, jak to tvrdí a prokazuje sám stěžovatel. Nikdy prý nebyl v telefonickém ani jiném kontaktu s T. ani dalšími osobami z jeho okolí a tvrzení pracovníků inspekce v návrhu na nařízení odposlechů "tak jsou zjevně nepravdivá", což stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobněji rozvedl.
Stěžovatel má dále za to, že soud shledává nepřesnosti ve výpovědi V., ale odůvodňuje je odstupem času, ovšem stěžovatel je toho názoru, že se dají vykládat i tak, že "svědek již zapomněl, co všechno řekl jinak a jeho výpověď se tak víc blíží k tomu, jak vše skutečně proběhlo". V té souvislosti prý soud odkazuje na písemný záznam V., který nadále považuje za stěžejní důkaz, i přes rozporný názor odvolacího soudu. Odvolací soud, ač vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí stanovisko odlišné, prý ponechal tuto situaci i přes námitky stěžovatele bez hodnocení.
Stěžovatel se domnívá, že i ostatní okolnosti, zřejmé ze spisu, prokazují, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Po zahájení úkonů trestního řízení na něj byly nasazeny všechny dostupné operativně pátrací prostředky, které prý byly udržovány po dobu jednoho roku a žádné podezření nepotvrdily. Důvodem jejich ukončení pak "bylo zřejmě jen to, že příslušný soudce Krajského soudu se již dožadoval potvrzení skutečností, uváděných v návrhu na prodloužení a toho se mu nedostalo". Stěžovatel v této spojitosti vyslovuje domněnku, že proto bylo zřejmě i přistoupeno k domovní prohlídce, při které podezření rovněž nebylo prokázáno. Ani finanční prověrka, ani sledování a další prověřování nepřinesly dle stěžovatele žádný důkaz. Hodnocení soudu prvního stupně je pak prý výrazně subjektivní a zaujaté.
V průběhu provádění úkonů došlo podle názoru stěžovatele i ke zjevné provokaci ze strany V., když se dostavil do kanceláře T., kterého měl za iniciátora nabídky, zaváděl řeč na věc T., mluvil v té souvislosti o obžalovaném a dokonce odkazoval na nějaké usnesení, které dle domluvy s ním vypracoval a má ho s sebou. Soud však toto jednání jako provokaci nehodnotí, naopak uvádí, že jednání T. bylo adekvátní důkazní situaci, s čímž stěžovatel polemizuje.
Nad rámec výše uvedeného stěžovatel uvedl, že dle jeho přesvědčení důkazy netvoří logickou řadu a rozpory mezi nimi nebyly nikterak vysvětleny. Skutkový stav tak, jak byl zjištěn, prý nebyl výsledkem řádného hodnocení důkazů dle §2 tr. ř. a závěr, že se stal trestný čin, považuje stěžovatel za nedostatečně podložený provedeným dokazováním, když se prý soud prvního stupně a soud odvolací nevyrovnaly s rozpory mezi důkazy, nedostatečně zdůvodnily, proč daly za pravdu svědku V., když pro tento závěr nemají dostatek důkazů. Stěžovatel poznamenal, že byla tímto porušena zásada in dubio pro reo.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel provedl rekapitulaci judikatury Ústavního soudu vztahující se k požadavkům na spravedlivý proces v oblasti trestního řízení a navrhl, aby Ústavní soud vyslovil porušení práva na spravedlivý proces v předmětném řízení a aby ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost je zčásti toliko opakováním argumentů, které stěžovatel namítal v řízení před obecnými soudy, resp. zejména před soudem druhé stolice, a s nimiž se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly, zčásti představuje polemiku s vývody obecných soudů stran správnosti hodnocení skutkových okolností, která však nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudnictví, neboť ten není, jak bylo nastíněno v předchozích odstavcích, článkem v systému obecného soudnictví a řeší toliko otázky ústavněprávní. Hodnocení důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší, a proto se nemohl zabývat tvrzeními stěžovatele o údajné nepravdivosti jeho obvinění, hodnocením výpovědi klíčového svědka či chování dalších osob ze strany soudu prvé stolice, ani úvahami o tom, k čemu mělo či nemělo posloužit nasazení zmíněných operativně pátracích prostředků.
Námitce stěžovatele stran písemného záznamu svědka V., kdy odvolací soud, ač vyslovil ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí stanovisko odlišné, měl dle stěžovatele ponechat tuto situaci i přes jeho námitky bez hodnocení, nelze přisvědčit. Odvolací soud tuto výtku neopomněl uvést ani v rekapitulaci stěžovatelových odvolacích námitek, ani ve vlastním odůvodnění, kdy výslovně uvádí, že pokud jde o sporný úřední záznam, který svědek V. vyhotovil vzápětí po setkání s obžalovaným v restauraci a na jehož použitelnost jako důkazu má krajský soud odlišný názor než soud okresní, pak ani tento úřední záznam není pro posouzení věci rozhodující. Krajský soud v této spojitosti vyzdvihl, že svědek V. ve své výpovědi dostatečně konkrétním způsobem toto setkání popsal a skutková zjištění je možno založit na jeho výpovědích, které jsou procesně použitelné (viz str. 3 napadeného usnesení soudu druhého stupně). Navíc takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s prameny ústavního pořádku, neboť je z něj dobře patrný důvod, proč se jeho nepoužitelnost nemohla nijak projevit na správnosti rozhodnutí prvoinstančního soudu, a sice skutečnost, že tytéž skutečnosti, které měly vyplynout ze sporného záznamu, byly zjištěny (potvrzeny) též jiným, tentokráte procesně použitelným způsobem.
Za dané situace tudíž musil Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu